Tmavé chodby plné erotiky. Lenka Míková navrhla tajuplný hodinový hotel

Jak vypadá hodinový hotel 21. století? V podání Lenky Míkové je tajuplný, sem tam prosvětlený LED světly, trochu bizarní a vkusně erotický. Relaxační oázu pro milence, která dostala jméno Relax Táboritská, najdete v jednom sklepě na pražském Žižkově.

Architektka projekt brala jako nevšední výzvu. „Jak navodit pocit intimity, přitom prakticky odpovědět na specifika provozu a nevyznít vulgárně? Jak využít původní klenby a zdivo, aby hotel zároveň nepůsobil jako středověká mučírna?“ ptala se Lenka Míková, než se pustila do navrhování.

Nakonec se nechala inspirovat estetikou filmů amerického režiséra Davida Lynche, autora legendárního mysteriózního seriálu Twin Peaks. Propůjčila si od něj bizarní tajuplnost i skrytá zákoutí. Mysteriózní atmosféru navozuje už tmavá chodba za vstupní mříží. Na konci chodby stojí recepce, která návštěvníky navede do jednoho z pěti pokojů.

Hotel definuje hlavně intimita, kterou architektka podpořila hrou s osvětlením. Využila LED pásky, které připomínají klasické neony. Ty k hodinovým hotelům a erotickým podnikům neodmyslitelně patří. Nepůsobí však vulgárně, jen umocňují intimní atmosféru a zároveň usnadňují orientaci v prostoru.

Kdo má radši útulnější prostory, může vybírat ze dvou menších pokojů, kterým vévodí antracitová barva jako recepci. Jak to tak bývá, i v tomto hotelovém hotelu se klade důraz na postele: proto jsou opravdu prostorné a výrazné, architektka pracovala třeba s atypickými čely, rámy či obložením. „Určujícím požadavkem byla hlavně odolnost a snadná a rychlá údržba. Proto je i všechno osvětlení vestavné,“ vysvětluje Lenka Míková. Většinu doplňků vytvořila na míru firma Target Design.

Jediným solitérem je svítidlo Shibari od české sklářské značky Bomma. Navrhla ho designérka Kateřina Handlová. Do prostoru zapadá se vším všudy: shibari je japonská technika bondáže. Zároveň je vnímána jako umění; když se lano váže na lidské tělo, vznikají působivé tvary a symbolická spojení.

Jak ostatně sama Lenka Míková říká, Japonsko umí podobné prostory dotáhnout do detailu. Stejně jako Paříž, kde architektka dlouho žila. A jak daleko je s hodinovými hotely Česko? „Překvapilo mě, že takových provozů je i v Praze poměrně hodně. Jen se o nich moc neví a interiéry nejsou moc lákavé,“ vysvětluje architektka.

Lenka Míková v Táboritské zdůraznila také původní cihly na stěnách a čerpala z krásy sklepních kleneb, které doplnila minimalistickými povrchy. Každý pokoj definuje jiná barva, jež se odráží i v řešení nábytku. Tři větší pokoje mají malou předsíň a prvek, kterému vévodí voda – ať už jde o opulentní vany, nebo sprchový kout. Modrý pokoj, který Lenka Míková pracovně nazývá Royal, má dokonce vířivku pro šest osob.

V sytě červeném pokoji najdete výklenek s křížem, který náročnějším návštěvníkům může sloužit k divokým hrám.

V jiných pokojích zase architektka kombinovala původní cihly se dřevem – z něj vzniklo obložení letišť v menších pokojích. „Balancování na hranici kýče v tomto případě vůbec nevadí,“ dodává Lenka Míková. Na Žižkově se jí podařilo vytvořit elegantní a zároveň vyzývavý paralelní svět, který si milenci užívají všemi smysly.

Relax Táboritská

Táboritská 10, Praha 3

130 00