Pohled na práci architekta je u nás omezený, říká ateliér Coll Coll

Navrhujeme cokoliv od porcelánu po mrakodrap, říkají o sobě v Coll Coll. Pokud se zajímáte o mladé progresivní ateliéry, rozhodně by vás neměl minout. Sdružení architektů, designérů a výzkumníků už bezmála deset let obohacuje místní architekturu o experimentální i komerční projekty. Architekt Krištof Hanzlík, který ateliér zakládal s několika přáteli, nám práci studia představil blíž.

Coll Coll vznikl před necelými deseti lety. Co vás vedlo k založení vlastního ateliéru?

Zkusili jsme si práci v různých kancelářích po Evropě a nelíbila se nám přísná hierarchie, která tam fungovala – třeba to, že řadový zaměstnanec nemá vhled do interních záležitostí. Aby mohl architekt porozumět chodu ateliéru, měl by mít možnost být u projektu od A až do Z. Pro žádného šéfa jsme už pracovat nechtěli, a tak jsme založili svůj ateliér.

Ve kterém tato hierarchie neplatí?

Minimálně. Chceme naprostou otevřenost informací. Všichni například vidí všechny emaily, vidí do účetnictví a smluv. Proto novým kolegům říkáme, aby přes pracovní maily neřešili příliš osobní záležitosti.

Byt pro tanečnici osobitě zachytilo duo fotografů BoysPlayNice.

Nedávno jste na Facebooku zveřejnili fotku hmyzího hotelu, v portfoliu máte ale i kancelářské budovy, dočasné instalace a spoustu různorodých projektů. Z čeho vyplynula tak široká škála věcí, kterým se věnujete?

Každý máme různé zájmy. Zároveň si nemyslíme, že musí být architekt ten, kdo jen staví domy. Nevím, jestli je to generační záležitost, anebo je to díky prezentaci v médiích, ale pohled na architekta je u nás velmi omezený. Vnitřní život naší profese je přitom bohatý, nepotřebujeme se zavírat do škatulky. Architektura je přístup k řešení problému a je jedno, čeho se ten problém týká. Robotí klip k písničce All is Full of Love od Björk dělali architekti z londýnského Bartlettu, kde jsem studoval i já a který mě hodně ovlivnil.

I drobné projekty jsou architektura. Třeba hmyzí hotel. Foto: Robert Carrithers

Instalace pro řetězec H&M. Foto: Rostislav Zapletal

Úzkou specializaci ale berou některé ateliéry jako konkurenční výhodu.

My se specializujeme na architekturu. Pravda, bývá nám vyčítáno, že jsme kvůli té různorodosti projektů nečitelní. Podle nás má ale konkrétní zaměření větší smysl uvnitř ateliéru: jeden se věnuje spíš rekonstrukcím, druhý parametrickému designu, jiný grafice. Když navrhnete pět kanceláří, pošesté už vám to dá míň práce, ale také se z toho stane rutina a začnete se opakovat. Díky drobným experimentálním projektům se pořád učíme. Když technologii vyzkoušíme v malém dočasném projektu, můžeme ji pak přenést i do trvalých realizací. Pro hudební festival jsme například navrhli dřevěné schodiště-hlediště, později jsme ho vytvořili z betonu a použili ve velké vile.

Abychom byli nicméně víc čitelní, založili jsme několik specializovaných divizí. Za obsah a kontinuitu projektu odpovídá vždy ten, kdo k němu má nejblíž. Mě osobně nejvíc baví divize Grayscale, která se snaží vnést do světa krásu šedé barvy v nezměrných podobách a měřítkách. Zasadní ovšem je, že minimálně v koncepční fázi mají možnost všichni mluvit do všeho. Vzniká tak inkubátor všech našich nápadů.

Dřevěná instalace na hudebním festivalu, kterou později architekti upravili a vyrobili z betonu.