Historička designu, kurátorka i znalkyně nejen českých, ale především dánských designérů. To všechno je Pavla Rossini, která žije jednou nohou v Dánsku a druhou u nás. Pro vinohradský Pavilon připravila výstavu Ikony dánského designu - prohlédnout si ji můžete až do konce listopadu. Jelikož je Pavla Rossini natolik zajímavá osobnost, bylo by škoda ji nevyzpovídat.
Pavla Rossini při instalaci výstavy keramiky s umělkyní z Faerských ostrovů.
Kdy jste se o umění a design začala zajímat?
Nejprve jsem v Praze studovala gymnázium a už tehdy jsem měla výtvarné sklony. Tatínek si ale nepřál, abych studovala vysokou školu uměleckého typu. Kompromisem bylo studium estetiky na Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Byl to obor velmi teoretický, zaměřený na obecnou uměnovědu a řadu filozofických disciplín. Třeba dva semestry jsme probírali jen estetiku německých filozofů Kanta a Hegela.
Jeden seminář byl věnován mimouměleckému estetičnu - na to jsem se těšila, protože to popravdě řečeno bylo srozumitelnější. Zde jsem se dozvěděla něco o dějinách designu, estetice všedního dne a podobně. Profesionálně jsem se tomuto oboru začala věnovat po studiích nejprve v Ústavu bytové a oděvní kultury, kde jsem se zabývala především teorií designu skla, porcelánu, keramiky a textilu.
Komentovaná prohlídka výstavy českého skla jménem Přesahy v Muzeu skla v Ebeltoftu.
Mohla byste srovnat český a dánský přístup k designu?
Mít kolem sebe dokonalý design pro Dána neznamená vystavit si doma drahé designové produkty. Design je běžnou součástí jeho každodenního života. Stejně tak design parků, ulic, metra a všech veřejných prostor od školky až po domov důchodců je dořešen do posledního detailu - prakticky, funkčně, neokázale. Tady mají Češi stále dost co dohánět, ale věřím, že se časem s Dánskem dokážou srovnat. Pokaždé, když do České republiky přijedu, vidím nějaká zlepšení a to mi udělá radost. V Praze by často stačil taky kbelík vody a koště.
Exteriérová plastika Václava Cíglera a Michala Motyčky z výstavy Přesahy v Muzeu skla, Ebeltoft.
Čím jsou tyto rozdíly dány?
Nesmíme zapomenout na to, že ta jedinečná tradice designu - ať už to byl třeba kovový trubkový nábytek nebo nejrůznější produkty z Družstevní práce, která zde byla za první republiky - byla zničena 40 lety komunistické vlády. Dánové naopak na tradici staví, váží si jí a rozvíjejí ji. I mladí lidé si dokážou na své vysněné křeslo šetřit. Na jiné mentalitě má také svůj podíl počasí: v Dánsku je více zima, tma a počasí se rychle mění. I z toho důvodu je důležité mít dobrý interiér, který vám poskytne útočiště, když se venku pobývat nedá.
Návštěva ateliéru a výběr skleněných objektů u Karen Lise Krabbe pro chystanou výstavu v Kodani.
Jak jste se ocitla v Dánsku?
Měla jsem to štěstí, že jsem díky ministerstvu školství mohla rok studovat na Královské akademii umění v Kodani, a to jak v oddělení designu, tak na Škole architektury. Pak mi Dánové umožnili se tam vrátit i na postgraduální studia. Poté jsem se vrátila do Prahy a počátkem 80. let jsem v Kodani dělala výstavu českého designu skla v jejich slavném centru designu Den Permanente.
Kodaňská budova Den Permanente, dříve známé centrum dánského designu. Dnes zde sídlí banka.
Máte italské příjmení, české jméno. Jakto?
Právě během výstavy v Den Permanente jsem prostřednictvím svých kontaktů ze studií poznala budoucího manžela - Dána s italským příjmením. Jeho předci totiž přes několik generací byli italskými obchodníky s nábytkem a dostali se do dánského přístavního města Helsingør. Je to všechno velice prozaické.
Pavla Rossini se slavnou židlí Hanse J. Wegnera, na níž seděl například J. F. Kennedy. Prohlédnout si ji můžete na probíhající výstavě ve vinohradském Pavilonu.
Jaký český designér patří mezi vaše oblíbené a proč?
Za Čechy vyberu Jiřího Pelcla. Svého času byl primus motor sdružení Atika, které rozhýbalo tehdy stojaté vody designu. Věnoval se nejprve designu nábytku ve stylu postmoderny, ale pak svou působnost rozšířil na design porcelánu, skla a další produktový design či design výstav.
Design muzeum v Kodani sídlí v rokokové stavbě z 18. století. Původně zde byla nemocnice. Ve 20. letech 20. století byla přebudována a interiéry vybaveny nábytkem od velikána dánského designu Kaara Klinta.
Co se vám na jeho práci líbí?
Imponuje mi jeho všestrannost, schopnost uvažovat interdisiplinárně, komunikovat s výrobci a vývoj produktu dotáhnout od ateliérové skici až k sériové realizaci.
Knihovna Design muzea v Kodani s původním vybavením od ikony dánského designu Kaara Klinta. Přestože vybavení je 60 let staré, slouží dodnes a i Pavla Rossini zde strávila nejednu hodinu při rešerši na Ph.D. práci i přípravě současné výstavy Ikony dánského designu. Kaare Klint je na ní zastoupen svítidly.
A co dánští designéři?
Z Dánů bych vybrala Finna Juhla - ten se stal ikonou a synonymem dánského designu v USA již v 50. letech minulého století. Jeho sedací nábytek připomíná abstraktní plastiky avantgardních moderních sochařů. Organické formy soch jsou kontrastem ke strohé funkcionalistické architektuře, kterou také navrhoval. Naše rodina měla to štěstí žít několik let v jedné z vil, kterou navrhl. Bylo to nádherné, ale taky trošku smutné, protože dům ani zbytky originálního nábytku nebyly zrovna v nejlepším technickém stavu.
Vlastní vila Finna Juhla v Ordrupu. Rodina Pavly Rossini měla možnost žít v podobné vile navržené Juhlem, a sice v městě Nakskov.
Interiér vily, v níž žil a kterou svým nábytkem vybavil Finn Juhl. Křeslo Náčelník je k vidění i na pražské výstavě v Pavilonu.
Mohla byste jmenovat své oblíbené výstavy, na nichž jste se podílela?
Před rekonstrukcí Galerie Mánes jsme tu ještě se čtyřmi dalšími kurátory měli výstavu Evropské skleněné plastiky. Šlo o velkou mezinárodní expozici, kde jsem měla na starost skandinávskou sekci. Následovala výstava Přesahy – zde šlo zase o české skleněné plastiky. Vystavovala se tu díla autorů, kteří pracují nejen se sklem, ale i bronzem a jsou například skvělí malíři.
Návstěva u designérky Pipaluk Lake, kde Pavla Rossini vybírala skleněné plastiky pro výstavu v Mánesu.
Dle čeho jste vybírala produkty, které jsou vystavené v Pavilonu?
Vodítkem mi byla skutečnost, že produkty, které byly navrženy třeba před padesáti lety, jsou stále ve výrobě. Tedy spotřebitel – ať už je to Dán, Američan, Japonec nebo Evropan, si je žádá. Není to jen nějaká pomíjívá módní vlna nostalgie, která je drží při životě, ale skutečná kvalita a estetické hodnoty, jež stále apelují k dnešku.
Vaše výstava Ikony dánského designu probíhá ve vinohradském Pavilonu. Jak se vám líbí prostory renovované tržnice?
Já jsem jako malá bydlela jen o pár ulic vedle a s maminkou jsme chodily k zubaři hned proti Pavilonu. Cestou zpátky jsme se vždy stavily v tehdy původní budově Vinohradské tržnice. Mám k němu tedy vztah a udělalo mi velkou radost, jak Martin Leitgeb dokázal prostor oživit. Když jsem viděla, že se tu prodávají i dánské značky, bylo mi jasné, že výstava Ikony dánského designu by měla probíhat právě zde.
Interiér vlastní vily Finna Juhla.
Dokážete u současných designérů odhadnout, zdali budou v budoucnosti takovými ikonami jako ti, které představujete na výstavě?
Ve výstavě Ikony dánského designu jsem se právě toto snažila naznačit. Vystavila jsem tam i diplomovou práci studentky designu, která má podle mě tímto směrem namířeno. Několik zástupců střední genererace (třeba Kasper Salto), které tam také uvidíte, již směle mohu označit za ikony. Lze to poznat třeba na tom, jakou úctu k materiálu současní designéři mají. V České republice se mi právě proto líbí práce Jiřího Pelcla a myslím, že také již patří mezi ikony. Mladá generace zase není tolik vázána na funkčnost a účelovost, jde spíš o věci, které bychom nazvali takzvanými crossovery – přesahy volného umění do designu. To se mi moc líbí.
Instalace skleněného objektu umělkyně Kláry Horáčkové v dánském Muzeu skla, Ebeltoft.
Existuje podobná akce jako Designblok i v Kodani?
Ne, přímá obdoba Designbloku v Kodani neexistuje. Ráda bych však upozornila na mezinárodní soutěž designu INDEX, která se v Kodani pořádá pod heslem „Design pro lepší život”. Řeší se zde komplexně témata související s kvalitou života například v rozvojových zemích, pracovištěm, životem v domově důchodců a podobně. Spíše jde o design jako služba či systém. Všem v Čechách, hlavně mladým designérům, bych účast na INDEXu doporučovala.
Jaký je Váš názor?
Související články
Jiří Pelcl: Těší mě, když si produkt může koupit každý 
Cesta Martina Leitgeba: Od propisek k nábytku 
Autor: 
Přidejte se k Insidecor komunitě...
Insidecor
Insidecor na Instagramu