Životní prostředí jde ruku v ruce s architekturou. Proto přinášíme rozhovor s Ondřejem Hofmeisterem z architektonického studia Projektil, který s ateliérem vytvořil mimo jiné řadu nízkoenergetických energeticky úsporných staveb a přednáší Udržitelnou architekturu na pražské soukromé mezinárodní škole Archip.
Do studia Projektil, které v roce 2002 založili architekti Roman Brychta, Adam Halíř a Petr Lešek, přišel Ondřej Hofmeister v roce 2003. Jako jediný ze skupiny nevystudoval architekturu, ale stavební inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze (ČVUT). Nějakou dobu strávil na studiích v Dánsku a v Anglii, kde došel ke klíčovému rozhodnutí: nebavilo ho dělat stavby od půlky a chtěl se podílet na celém procesu vzniku budovy. Stavařství proto vyměnil za architekturu. Její studium sice nedokončil, ale všechno dohnal praxí.
Projektil architekti. Zleva Adam Halíř, Ondřej Hofmeister, Petr Lešek a Roman Brychta.
Povídali jsme si o tuzemské udržitelné architektuře, jeho působení na vysoké škole, zážitcích ze zahraničí i o tom, jak přistupovat k realizacím, aby zbytečně nezatěžovaly životní prostředí. Nevíte, jak správně postupovat při rekonstrukci? Odpověď najdete o několik odstavců níže.
Jaká je Vaše role v Projektilu?
Hraji takovou dvojí roli. Hlídám technická řešení staveb, ale navrhuji i samotnou architekturu. Pouze stavařina by mě nebavila, rád se podílím na návrhu domu od začátku do konce, a to včetně kontroly na stavbě. Když jsem dělal jen stavební část návrhu, musel jsem řešit i domy, které se mi nelíbily. To mně vadilo, má práce mi nedávala smysl. Dnes dělám domy, jež se mi opravdu líbí, a mám je rád. Chápu jejich logiku a funkci. Vím, proč vypadají tak, jak vypadají. To je obrovská výhoda. Bez toho neumím odevzdávat maximální výkony. Architektura se nedá dělat na půl plynu.
Sídlo ateliéru Projektil, které studio samo navrhlo.
Zároveň vyučujete na soukromé škole architektury Archip předmět Sustainable Architecture a Contemporary Construction, tedy udržitelnou architekturu a současné stavitelství. Co v rámci udržitelnosti řešíte?
Spolu se studenty jsme si dali za úkol zjistit, co vlastně udržitelnost je. Každý to vidí jinak, stručná definice je těžká. Jde o komplikovanou záležitost. Jednoduše lze ale říct, že se zabýváme urbanismem, energiemi a materiály. Řešíme, jak šikovně energii a materiály šetřit úsporným prostorovým či funkčním návrhem. Vše si ukazujeme na příkladech konkrétních domů z domova i ze zahraničí, které podrobně rozebíráme a odůvodňujeme, proč je, či není udržitelný, přičemž nabádám studenty, aby vždy používali především selský rozum. I když si uvědomuji, že na dnešní komplikovaný a často paradoxní svět již bývá selský rozum občas krátký.
Infocentrum CHKO Litovelského Pomoraví.
Jaký mají vztah k ekologii Vaši studenti?
To je hodně individuální. Najdou se nadšenci, ale i ti, které téma absolutně nezajímá. Osobně ekologii vnímám jako neoddělitelnou část architektury. Téma uměřenosti, úspornosti a trvanlivosti není vlastně až zas tak nové. Dnes je ale více zdůrazňováno. Studenti jsou v tomto oboru dobře informovaní. Hlavně bych řekl, že jsou jim jasné důvody, které nás k takovému přemýšlení vedou. Ve škole je pak snažíme navést na různé strategie, jak jejich cíle, kterým je navrhnout „rozumný“ dům, dosáhnout. Vzhledem k tomu, že skladba studentů na Archipu je mezinárodní, mohu zhodnotit, že nejvíce se o udržitelnost zajímají studenti ze Skandinávie. Je znát, že mají ve svých postojích a znalostech náskok před kolegy z jiných koutů světa - včetně Čechů.
Newyorská High Line.
Jak by se měl člověk při stavbě domu či bytu chovat, aby postupoval v souladu s architektonickou udržitelností?
Jedním ze základních cílů udržitelnosti je rozumné hospodaření s prostorem soukromým i veřejným, s materiály a energiemi. Architektura je proces, který začíná zadáním. To je naprosto zásadní. Špatné zadání často vede ke špatnému výsledku. Člověk by si měl velmi dobře rozmyslet své skutečné potřeby, oprostit se od falešných tužeb, které mu podsouvají reklamy a média. Měl by myslet na blízkou i dalekou budoucnost, na své okolí a pokud možno dát architektovi skutečně promyšlené, ale ne příliš svazující zadání. Podstatnou podmínkou je šťastný výběr architekta.
Důležité je nebát se využívání starých kvalitních materiálů. Člověk by si měl vždy položit otázku, zda to, co má, ještě může nějak využít a co mu může dále sloužit. V tomto směru hraje velmi negativní roli produktový marketing, který má výrazný vliv na chování klientů. Ti pak po vzoru televizních pořadů vytrhávají krásné staré dveře, okna či parkety a bezmyšlenkovitě je nahrazují novými materiály. Nás v Projektilu naopak baví dávat starým a použitým věcem nový život.
Nedokončená rekonstrukce rodinného domu na Šumavě.
S jakými problémy se podle vás v současnosti udržitelná architektura a ekologie potýká?
Velkým problémem je stále nekončící růst satelitních městeček. Lidé se stěhují za město, aby byli v přírodě, kde ve výsledku stejně nejsou, jelikož žijí v obklopení dalších domků a téměř bez infrastruktury. Neblahým výsledkem je úbytek všemi ceněné volné krajiny a zvyšování spotřeby energií potřebných na individuální dopravu. Vinu na tom má jistě i přemrštěná cena nemovitostí ve městě a špatná péče o veřejné městské prostory. Myslím, že jednou může dojít i k tomu, že se satelity budou postupně vysídlovat a lidé se budou stěhovat zpět do města. Náznaky renesance zájmu o plnohodnotné žití ve městě jsou již dnes znát. Ale skutečný obrat zatím nelze očekávat. Ve městech se musí vykonat ještě hodně práce a napravit chyby, které se staly hlavně při budování dopravní infrastruktury. Ta proměnila podstatné části měst v oblasti, kde nelze spokojeně žít. Tím se kruh uzavírá.
Dalším nepěkným trendem je živelné přestavování, rozšiřování a „vylepšování“ stávajících domů. Rozumím tomu, že každý klient má své individuální požadavky, které každý dům neobsáhne. Ale schází mi dostatečná pokora ke stávajícímu domu a jeho logice a architektuře. S oblibou dávám za příklad Dánsko, kde se ke starým domům chovají neuvěřitelně hezky. Váží si toho, co mají, a pokorně s tím zacházejí. Máme se od Dánů v tomto ohledu čemu učit.
Jde podle Vás o pomíjivý trend, nebo zakořeněnou mentalitu?
Myslím, že Češi jsou národ kutilů a rozumbradů. Setkáváme se s tím, že lidé, kteří v životě postavili garáž nebo opravili chalupu, získali pocit, že se stali odborníky na architekturu. Nemám nic proti kutilství, ale jeho uplatnění musí mít své pevné a nepřekročitelné hranice. Architektura a stavebnictví je projevem kultury a obrazem společnosti. Onen kutilský amatérismus, který je u nás rozšířený, se podepisuje na přístupu a vztahu k architektuře, a tím i k ekologii. Přehnané kutilské sebevědomí je podle mě pro architekturu smrtící. Zároveň však naštěstí existují uvědomělí lidé, kteří si jsou dobře vědomi toho, co opravdu umí a co je lepší nechat na někoho, kdo architektuře opravdu rozumí. Věřím ovšem, že jde o do jisté míry generační záležitost, mentalita se pomalu proměňuje k lepšímu a zdá se, že čím dále více lidí má rozhled, je více informováno i díky tomu, že čerpají inspiraci i ze zahraničí.
Centrum nevládních a neziskových organizací v Brně.
Co si myslíte o současném plánu Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, v rámci kterého by mělo docházet k zahušťování měst?
Zahušťování města je pro laika na první pohled holý nesmysl: proč stavět ve městě, které se už tak zdá být stísněným? Zahušťování se musí snoubit s rostoucí kvalitou města. Jakmile jsou občanská vybavenost a veřejné prostory na místě, kde žijete, dobré, chcete tam trávit čas, odpočívat i pracovat. Nemusíte nikam a za ničím jezdit. Šetříte čas i peníze. Teprve až budeme mít vnitřní prostory měst přizpůsobené pro současné požadavky života, nebude třeba bydlet za městem a satelitní města už nebudou potřeba. Správně prováděné zahušťování může mít tedy pozitivní dopad na životní styl i prostředí obyvatel.
Newyorská High Line.
Jaká světová města nám můžou být vzorem?
Pro příklady není potřeba chodit daleko. Známe ukázky dobře fungujících veřejných prostor z německého Hamburgu (přestavba bývalého přístavu na obytnou čtvrť Hafen City), francouzského Lyonu (náplavka řeky Saone), ale i z New Yorku (přestavba bývalého kolejiště vlakové dráhy na pěší zónu High Line). Všechny zmíněné projekty jsou právě vedené snahou o zkvalitnění stávajících prostor města.
Hafen City v Hamburgu.
Náplavka v Lyonu.
Newyorská High Line.
Jaká země Vás z hlediska udržitelnosti architektury inspiruje?
V rámci jednostranného výměnného programu Tempus pro studenty z východní Evropy, který je dnes již mrtvý, jsem se dostal za svých studií do Anglie a do Dánska. Zaujal mě především přístup Dánů, kteří již v roce 1995 řešili udržitelnost a úspory energií v architektuře. V Anglii jsem se zase setkal s problematikou nedostatku pracovních sil ve stavebnictví a snahou o nalezení řešení v robotizaci. V té době se u nás taková témata vůbec řešila. Roboti mě upřímně příliš nezaujali. Pro inspiraci se ale stále vracím do Dánska. I německy mluvící země jsou pro nás důležitým zdrojem už proto, že jsou ve stejném podnebném pásmu. Udržitelná architektura totiž hodně pracuje s okolním prostředím.
Dánsko bylo hodně inspirativní i pro mé působení v Archipu. Kodaňští profesoři byli velmi přátelští a otevření. Jako student jsem kdykoliv mohl přijít na konzultaci, profesoři znali své studenty jménem. To tehdy na ČVUT neexistovalo. K zážitkům a k atmosféře ve škole, kterou si pamatuji z Dánska, se při výuce v Archipu stále vracím. Snažím se navodit podobnou partnerskou atmosféru.
Experimentální dům s nulovou spotřebou (zero energy house), Technická univerzita v Kodani, Dánsko.
V Projektilu se mimo jiné věnujete i rekonstrukcím. Jak do nich lze zanést prvek udržitelnosti?
Obecně jsou v tomto směru rekonstrukce mnohem složitější než novostavby, kde začínáte v podstatě s čistým stolem. Máte jen pozemek a zadání. U rekonstrukcí již máte řadu věcí definovanou. Důležité je pečlivé zhodnocení stávajících kvalit objektu. Následně zvážit, jestli to nové převyšuje svou dlouhodobou kvalitou to staré, co chci odstranit. Zajímavé bývá napětí mezi starým a tím novým, co domům přidáváme. To dává opravovaným domům vlastnosti, které v novém domě nezískáme. Ať už jsou to jednotlivé detaily oken či dveří, schodů nebo zábradlí, ale i prostorové či estetické kvality. Jinak jsou zásady udržitelnosti uplatňované na staré budovy stejné jako na budovy nové.
Rekonstrukce zahradního terapeutického areálu Baliny.
Mohl byste jmenovat své oblíbené realizace?
Z našich realizací je to dozajista Sluňákov, kde sídlí Centrum ekologických aktivit města Olomouce, naše první realizace. Tam budeme 19. září otevírat přírodní park s novými úpravami, který stavbu obklopuje. Mám jej rád, protože je mi téma ekologie blízké a navíc jsme zde po realizaci navázali i nadstandardně dobrý vztah s klientem. Srdeční záležitostí je i Národní technická knihovna, kde se nám myslím podařilo vytvořit dobrý dům se společenským přesahem. Rád mám i naši nedávno dokončenou rekonstrukci bývalé kotelny v Lochovicích, z níž se stalo administrativní a výrobní sídlo firmy. Areál, kde je budova umístěna, obklopují brdské lesy a stavba sama je zajímavým příkladem rekonstrukce průmyslového objektu. A pokud bych měl zmínit „cizí“ stavbu, která mě v poslední době potěšila, tak je to rekonstrukce spolkového domu ve Slavonicích od ateliéru ov-a, tedy Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha. Dům je zajímavý již zmiňovaným napětím mezi novým a starým. Atmosféra památky zůstala zachována a zároveň vznikl plně funkční současný dům.
Areál Sluňákova.
Dejvická Národní technická knihovna.
Továrna v Lochovicích.
Revitalizace spolkového domu ve Slavonicích od studia ov-a.
Pojí nějaká vlastnost stavby Projektilu?
Většina domů, které jsme navrhovali, jsou domy pro veřejnost. V takovém případě se vždy snažíme vytvořit budovu tak, aby obohacovala veřejný prostor, nikoliv aby představovala bariéru. Dobrým příkladem je Národní technická knihovna v Dejvicích, kde můžete zavítat třeba do kavárny nebo galerie, aniž byste měli kartičku do knihovny. Vstoupit může kdokoliv, projít domem a na opačné straně zase budovu opustit. Je to vlastně takové kryté náměstí schované ve stavbě. Knihovnou v Hradci Králové lze zase volně procházet, aniž byste vstupovali dovnitř. Ve Sluňákově se dá volně vylézt na střechu, která slouží jako rozhledna s výhledem do Litovelského Pomoraví. Lidé z blízké vesnice si prý dokonce dávají na střeše rande.
Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové.
Jaký je Váš názor?
Související články
Time for design: ohlédnutí za přednáškovým cyklem 
Krkonošská krajina Petra Hájka 
Autor: 
Přidejte se k Insidecor komunitě...
Insidecor
Insidecor na Instagramu