Mezi architekturou a sexualitou

Pozvánka s růžovou Žižkovskou věží zatavená v obalu plném rudých flitrů nebo vyzývavý neonový nápis před galerií evokující vykřičené podniky. Vizuální identita výstavy v Galerii Jaroslava Fragnera v Praze s názvem Prostory touhy: Je architektura sexy? si opravdu nezadá s klasickými přehlídkami architektury a vizuálního umění.

Vizuál výstavy Prostory touhy: Je architektura sexy? v Galerii Jaroslava Fragnera.

Vernisáž výstavy v Galerii Jaroslava Fragnera přitáhla kontroverzním tématem pozornost široké veřejnosti.

Co si pod názvem představit, jak projekt na otázku odpovídá? Nijak. Nesnaží se předložit jasný závěr, ani nemůže. Její význam a přínos leží trochu jinde. V samotném konceptu, jehož se výstava obdivuhodně drží v celé své expozici. Kurátoři hledali vztahy mezi teorií architektury, myšlenkami architektů a samotnými vybranými realizacemi s otázkami po lidské sexualitě, genderových problémech a inspiracích zejména ženským tělem v procesu navrhování.

Site-specific dílo Nude Unity vytvořil Martin Gsandtner.

Jan Kaplický a Future systems navrhli v roce 2002 Věž Bienále.

Z důvodu takto širokého záběru se kurátoři výstavy nezaměřili pouze na pole architektury, v galerii si proto můžeme všimnout odkazů k významným filosofům, případně se přímo rozebírají sociologické, antropologické a především genderové otázky.

Pohled do autorské rekonstrukce zvukové instalace Polyfunkční ženy z roku 1996 od Ilony Németh ze sbírky Linea s reprodukcí díla Never Again on Monicy Bonvicini z roku 2005 ze sbírek Musea Abteiberg, v Mönchengladbachu.

Pohled do instalace – reprodukce Nahoru a dolů, dovnitř a ven.

Většina exponátů se časově vztahuje k architektuře dvacátého století, na jehož počátku se začínají objevovat první vášnivé debaty o zrovnoprávnění žen a mužů. Nejviditelnějším představitelem majoritního dobového smýšlení se jednoznačně stává průkopník moderny Adolf Loos. „Hrozí velké nebezpečí, že všechny ženy se budou cítit povolány stát se umělkyněmi vytvářejícími batiky, a že se tak budou vyhýbat práci v domácnosti a hospodářství,“ tvrdil například Loos. Ovšem i takový šovinista jako byl několikrát rozvedený Loos, leckdy ponechal inspiraci ženami a sexualitou prokouknout do svých návrhů.

Pohled do instalace: Ložnice Adolfa a Liny Loosových.

Na opačném dobovém i názorovém pólu stojí Jan Kaplický. Kaplický svoji inspiraci ženami a jejich tělem explicitně přiznával a byl na ní hrdý. Není tajemstvím, že v případě návrhu Národní knihovny svou roli sehrály ženské křivky. Ňadra nebo ženský klín se pak propsaly do tvaru Koncertního a kongresového centra pro České Budějovice. Pokud bychom navíc měli jmenovat opravdu sexy stavby, Kaplického barevné a tvarově organické budovy rozhodně nemůžeme opomenout. Proto kurátoři vystavili i několik úchvatných modelů jeho studia Future Systems, z nichž nade všechny vyčnívá především revoluční návrh čtyř set padesáti metrového mrakodrapu Green Bird v jasném tvaru mužského falusu.

Pohled na dispozice The Penchurch z roku 2008 od Jeana de Ardoise a architektonický model Green Bird z roku 1990 od Jana Kaplického.

Po zhlédnutí výstavy nejvíce zaujme citlivé promyšlení konceptu a nalezení desítek nenápadných tematických spojnic mezi architekturou a řešenými otázkami. Prohlédnout si ji můžete až do 25. září letošního roku a návštěvu spojit i s doprovodným programem ve formě komentovaných prohlídek a přednášek.