Lenka Míková: Někdy si přijdu jako detektiv

Pro spoustu architektů jsou renovace daleko těžší než novostavby. Architektka Lenka Míková, spoluautorka interiéru zmrzlinárny Parlor a spousty rezidenčních realizací, to však má přesně naopak: ráda se odráží od předem daných prvků, které potom očišťuje, nechává vyniknout jejich přirozené krásy a poznává i odhaluje historii prostoru – skoro jako detektiv. Nejen o tom nám povídala v rozhovoru.

Kdy jste se rozhodla, že chcete být architektkou?

Dost jsem zvažovala, kam bych měla po víceletém gymnáziu zamířit. Chtěla jsem dělat něco, co by mi dávalo smysl. Bavily mě jazyky, chtěla jsem cestovat a šla mi matematika i výtvarná výchova. Nakonec z toho vyplynula právě architektura, která všechny tyhle věci spojuje. Navíc se pak ukázalo, že se v architektuře vlastně prolínají i obory mých rodičů. Máma je psycholožka a táta sochař a restaurátor.

Takže jste zamířila na ČVUT.

Ano, jsem z Prahy a v podstatě mě tenkrát nenapadlo jít jinam. Zpětně jsem toho pak trochu litovala: hodně mých kamarádů vystudovalo v Liberci, kde je výuka vzhledem k menší kapacitě osobnější a nejspíš i přínosnější. ČVUT je taková velkovýrobna architektů, velký důraz se kladl na technické předměty a dál bylo na každém, co si na té škole našel a poté z ní i odnesl.

Byt, který vznikl pro milovníka umění.

Jiný styl výuky jste určitě zažila v Paříži, kde jste studovala. Jaké zkušenosti jste si odtamtud odvezla?

V podstatě od prvního dne na univerzitě jsem toužila někam odjet, a tak jsem vyrazila na program Erasmus hned, jak se dalo. K Francii jsem měla vždycky blízko, Paříž byla proto jasná volba. Studovala jsem na univerzitě ENSA Paris-Val de Seine a bylo to osvěžující: spousta nových lidí, nové prostředí. Lišil se i přístup k výuce, hodně se diskutovalo, řešili jsme hlavně koncept a prezentace. Pro mě bylo ale asi největší zkušeností začít v Paříži nový život, zařídit si vlastní bydlení a poznávat město a lidi v něm. Zároveň jsem ale zjistila, že mi tam stipendium nebude moc stačit, takže jsem si dohodla částečný úvazek v interiérovém studiu MCM Design, které vedl portugalský architekt Miguel Cancio Martins. Zůstala jsem tam pak i přes léto. Miguel měl svůj poměrně dost dekorativní rukopis, tím dával interiérům specifického ducha. S dekory a materiály se tam pracovalo úplně jinak než u nás, přišlo mi tenkrát, že tady se odvážných kombinací a barev všichni spíš bojí.

Po prázdninách jste se tedy vrátila do Prahy. Co jste tu dělala?

Rok jsem ještě musela dokončit na univerzitě a po diplomu jsem začala pracovat pro jednu větší architektonickou kancelář. Brzo jsem ale zjistila, že to není nic pro mě: cítila jsem se tam spoutaná, rutinní systém mi vůbec nesednul. Na poslední chvíli jsem naštěstí dostala stipendium Leonardo a opět zamířila do Paříže, kde jsem nastoupila do kamarádova architektonického studia SmoothCore. Kancelář byla v bývalých garážích ve velkém openspacu s dalšími lidmi z přidružených oborů. Seděli tam třeba designéři, grafici i urbanisti. Společně jsme v pauzách hráli ping-pong. A když bylo potřeba s něčím pomoct, měli jsme je po ruce. Tahle zkušenost mě rozhodně naučila spolupracovat mezi obory a doplňovat se. Byla jsem tam asi půl roku, dělali jsme spoustu soutěží, mimo jiné třeba na olympijskou věž pro Rio 2016. Tehdy to byla ještě daleká budoucnost.

Zmrzlinárnu Parlor navrhla Lenka Míková ve spolupráci s Markétou Bromovou a Klárou Šumovou.

Po návratu do Prahy jste pak externě pracovala i pro ateliér OOOOX, který stejně jako vy navrhl prostory pro projekt SQUAT iD 23 v Pařížské. Co jste si odtamtud odnesla?

Naučila jsem se tam odpovědnosti a samostatnosti. Na starosti jsem měla v podstatě celý projekt, a to včetně časového managementu a hlídání stavby. To pro mě byla v podstatě první zkušenost se stavbou, u jedné jsem musela navíc koordinovat skoro každého řemeslníka zvlášť a byl to pořádný stres, zároveň však skvělá škola. Hodili mě do vody a já musela plavat.

Pro projekt SQUAT iD vytvořila Lenka Míková prostor, který ukazuje průřez nejen českým designem.

A potom už přišel ateliér edit!, který jste spoluzakládala a funguje dodnes, i když bez vás. Jaké byly začátky?

S kluky jsme spolupracovali už předtím, začínali jsme hlavně soutěžemi, a pak se postupně nabalovaly normální zakázky. Na začátku jsme dělali všechno, co se naskytlo. Říká se, že mladí architekti mají za klienty takzvané tři F: friends, fools and family. To přesně platilo i u nás. Postupně se však studio rozjelo a pracovali jsme na spoustě rezidenčních i komerčních projektů. Nedělali jsme ani všichni na všem, to se nedalo stíhat. Osobní pro mě byla třeba renovace papírnictví Plojhar v krásném historickém domě v centru Českých Budějovic, která zahrnovala celé přízemí domu i opravu fasády. Zajímavá a úplně jiná byla i spolupráce na komunitním centru Plechárna, které dodnes funguje na Černém Mostě. Vzniklo z bývalé kotelny a projekt se od začátku připravoval se zapojením místních obyvatel, aby místo sloužilo skutečně pro ně. Zajímavá byla i práce na projektu do Berlína, navrhovali jsme novostavbu bytového domu a využití celého industriálního komplexu jako předběžnou studii pro developera.

Komunitní centrum Plechárna vznikalo za společné diskuse s místními.

Od roku 2014 jste na vlastní noze. Jak moc se lišily vaše představy o samostatné praxi od reality?

Já jsem moc představ neměla, spíš to tak nějak vyplynulo. Ale s odstupem jsem si uvědomila, že v kolektivu má člověk občas tendenci přenášet zodpovědnost na jiné. Když pracujete sami, je všechno na vás: od organizace po motivaci a definování budoucích plánů. V něčem je to jednodušší, ale zároveň máte daleko větší závazek. Navíc mi docela pomáhá u přemýšlení mluvit nahlas a o věcech diskutovat. Asi i proto ráda a často spolupracuju s někým dalším, a to nejen s architekty, ale i s lidmi z jiných oborů.

Ve vašem portfoliu najdeme mnoho rekonstrukcí. Z čeho vyplynulo, že se jim věnujete do takové míry?

Už v edit! jsme se často bavili o tom, že prostředí kolem nás už je hotové. A že naše práce bude spíš to hotové upravovat, než stavět na zelené louce bez kontextu. Odkazoval na to trochu i název ateliéru, který se odvinul od výrazu editovat, tedy upravovat. Nedává smysl rozšiřovat města na úkor krajiny, spíš bychom je měli zahušťovat a hledat nové způsoby úprav a využití stávajícího. Osobně mi vyhovuje, když mám v rámci rekonstrukce dané určité vstupní podmínky, jsou pro mě odrazovým můstkem. Na začátku si vždy chci uvědomit hodnotné prvky daného prostoru: co má smysl zachovat a co mu dává určitý charakter, to se pak snažím podpořit a očistit od přebytečných nánosů a necitlivých zásahů. Někdy si u toho připadám skoro jako detektiv, který odhaluje různé vrstvy a souvislosti. Plno věcí se navíc podaří odkrýt až během samotné stavby.

Svou práci Lenka Míková přirovnává k očišťování.

Na čem aktuálně pracujete?

Nejvíc mých projektů se týká bydlení, vedle bytů mám i novou kategorii „roubenky". Na jedné jsme začínali ještě v rámci edit!, s klientem jsem už předtím řešila byt pro milovníky umění. Krátce po jeho dokončení přišel s chalupou. Teď už se stavba pomalu blíží do finále, celý proces je skvělá zkušenost i díky spolupráci s klientem a stavbyvedoucím. Snažíme se zachovat původní ráz a jen místy ho doplnit současnými vstupy, takže často řešíme, jak se věci dělaly dřív tradičně a jak se to dá použít v dnešních podmínkách. A pak řeším ještě druhou roubenku, kde už taky běží stavba. I v tomto případě spolupracujeme s milým klientem a rovněž se k ní snažíme přistupovat s citem, i když trochu moderněji.

Vedle toho se ještě věnuju různým instalacím, teď zrovna pro jednu výstavu a pro kamarádku Janju Prokič na Designblok. A i když nyní máme pauzu, pořád trvá také volná spolupráce s kamarádkou Veronikou Jirouškovou, se kterou jsme pod názvem LaV dělaly pár společných věcí, nejzajímavější z toho byla asi scénografie pro Czech Grand Design 2014. Jako téma nám zrovna vyšlo mé oblíbené Japonsko.

Návrh scény pro Czech Grand Design 2014, kde bylo hlavním tématem Japonsko.

Právě Lenka pracuje mimo jiné na rekonstrukci roubenky se stodolou, návrh vytvářela ještě spolu s ateliérem edit!.

Stůl s periskopem, který Lenka Míková a Veronika Jiroušková prezentovaly na Designbloku 2014.

V čem vás Japonsko okouzlilo?

Baví mě tím, jak snoubí různé extrémy. Inspiruje mě, jak v sobě dokáže současná japonská architektura a design zahrnout něco tradičního, i když třeba využívá nejnovější technologie. Zároveň mají Japonci velmi jemné vnímání a smysl pro detail. Tradice je tam hodně propojená s filozofií, která vychází z přírody, uctívá prázdno a neustálou proměnu. Přestože je spousta věcí v Japonsku naprosto odlišná a pro nás nepochopitelná, je mi něčím hodně blízké. Potvrdilo se mi to během dvou cest, které jsem tam podnikla.