Začínala jako bankovní poradkyně, dnes ale navrhuje interiéry. Právě tak lze jednou větou shrnout kariérní vývoj designérky Ivanky Kowalski, která vystudovala dvě naprosto odlišné vysoké školy a vyzkoušela si diametrálně rozdílná zaměstnání. K bankovnictví se dnes již vůbec nevrací, plně ji pohltil design. Dlouho žila a pracovala v Londýně, dnes bydlí v Praze a primárně rezidenční interiéry navrhuje po celé republice. V rozhovoru nám přiblížila svá studia i klíčová životní rozhodnutí.
Jak jste se dostala k interiérovému designu?
K navrhování jsem se dostala velkou oklikou. Nejdříve jsem vystudovala matematické modelování na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a později tentýž obor v Oxfordu – jako matematička jsem ale nikdy nepracovala, po absolvování oxfordské univerzity jsem nastoupila do jedné americké investiční banky a několik let se živila jako investiční bankéřka v Londýně a New Yorku. Když jsem se vdala, začala jsem uvažovat o profesi, která by mne opravdu bavila i naplňovala a dala se zároveň úspěšně skloubit i s rodinným životem. A tak jsem šla zpět do školy. Design jsem vystudovala na Inchbald School of Design v Londýně.
Ivanku jako úspěšnou absolventku použila Inchbald School of Design do reklamní kampaně v časopise Architectural Digest.
To musel být velký skok.
Ano, ale bankovnictví mi opravdu nepřinášelo radost a nebavilo mě. Doma mě v rozhodnutí podporovali, nic mi tedy nestálo v cestě.
Dlouhou dobu jste žila v Anglii, kde jste měla své první realizace. Mohla byste charakterizovat tamní přístup k interiérovému designu?
V Anglii je dlouhá tradice kvalitního interiérového designu, je běžné najímat si designéra na interiér. Architekt většinou na interiéru moc nepracuje. Moderní anglické interiéry více než ty naše navazují na tradiční historické pojetí.
Tradiční oxfordská architektura.
Jak na tom podle vás dnes je tuzemský design?
Myslím, že dobře. Nijak výrazně za tím světovým nezaostává, realizace, o kterých se dnes mluví, jsou velmi povedené. Bytová kultura se u nás od revoluce výrazně změnila. Když jsem dříve přijela z Londýna do Prahy a nahlížela do časopisů o bydlení, byl to obrovský rozdíl proti anglickým realizacím. Postupně se ale kvalita českých projektů srovnává.
Interiér vily v Praze dle návrhu Ivanky.
Jak získáváte nové klienty?
Zejména na doporučení od klientů, ale také se mi ozývají úplně neznámí lidé, protože si přečetli článek o mém interiéru či viděli moji realizaci na internetu.
Jak většinou probíhá navrhování projektu?
Průběh bývá různý, záleží na konkrétním klientovi a projektu. Na začátku je vždy úvodní setkání, kde klienti lépe poznají mé portfolio. Je důležité, aby se klientovi moje předchozí práce líbila, jednotlivé interiéry se od sebe odlišují, ale každý architekt či designér má svůj rukopis.
Dále si důkladně projdeme, jaké mají požadavky na projekt, o co se přesně jedná a co očekávají ode mne. Není výjimkou, že na interiéru začnu pracovat ještě ve fázi, než se dům začne stavět či rekonstruovat. Taková spolupráce pak někdy trvá i několik let. Mám stálý tým řemeslníků, se kterým řeším každý projekt. Nebráním se ovšem ani spolupráci s řemeslníky, na které je klient zvyklý.
Ivanka má ráda minimalismus, nesmí však být studený.
Co všechno musíte o dotyčném vědět, než mu navrhnete domov?
Je důležité zjistit, co se klientům líbí a co se jim nelíbí, jaké mají koníčky, jejich životní styl, kdo všechno bude v interiéru bydlet, co všechno se tam musí vejít – třeba knihy, oblečení či piano. Další nezbytný aspekt v této fázi je stanovení rozpočtu a přibližného časového harmonogramu.
Samotné navrhování začíná dispozičním řešením a rozdělením interiéru na jednotlivé funkční zóny. Poté se pokračuje s návrhy většinové barevnosti a výběrem vhodných materiálů. Podle mých zkušeností se nápady na barevnost a struktury nejlépe představí na koláži a vzorcích materiálu. Na závěr se zabýváme osvětlením a samotným zařízením, které většinou klientovi prezentuji 3D vizualizacemi.
Vizualizace interiéru vily na Praze 6, na které Ivanka momentálně pracuje.
Přijdete někdy k již rozpracovanému interiéru?
Ano, často. Hlavně tehdy, když si interiér zařizuje klient samostatně – nevidí například nábytek v kontextech a pak vznikají nepěkné kombinace, které jeho očekávání přirozeně nedokáží uspokojit. Jednou jsem měnila dispozice v developerském projektu, interiér si ale majitelé chtěli vyřešit sami. Po roce se mi však ozvali a žádali mě o pomoc. Zjistili, že si na sebe vzali moc těžký úkol.
Mnoho projektů designérky obsahuje jemné detaily.
V České republice je velmi rozšířené kutilství. Proč?
Mnoho lidi si myslí, že najmutí designéra je zbytečné a příliš drahé. Domnívám se ale, že to není pravda, finanční prostředky vynaložené na práci designéra se klientům vyplatí a většinou i vrátí. Vyvarují se zbytečných omylů, nekonečných předělávek interiéru, neustálému přesouvání nábytku a bezhlavému nakupování zařízení; jednotlivé kusy nábytku se jim často líbí a samy o sobě jsou pěkné, ale jako celek k sobě nejdou.
Komoda, kterou navrhla Ivanka pro svou novou kolekci nábytku. Ještě než stihla vyrobit prototyp, už je ve výrobě první kousek pro jeden z jejích projektů. Sériová výroba zatím není spuštěna, premiérová komoda tedy vzniká na zakázku.
Návrh obývacího pokoje domu ve Statenicích.
Můžete jmenovat svou oblíbenou realizaci?
Užila jsem si například práci na svém prvním a zatím jediném komerčním projektu, interiéru obchodu Praguekabinet. Sortiment obchodu ráda používám se svých realizacích. V budoucnu bych ráda vyzkoušela více komerčních projektů.
Interiér Praguekabinetu – zatím jediná komerční realizace Ivanky Kowalski.
Pro projekt SQUAT iD23 navrhla byt pro čtyřčlennou rodinu, který je inspirovaný pařížskými interiéry.
Jak se jako designérka chováte k vlastnímu domovu?
Zkouším různé kombinace a doplňky, mohu více experimentovat.
Pražský byt Ivanky Kowalski.
GEOMETRIE PROSTORU JAKO ZÁKLAD
Právě se v našem speciálu věnujeme jídelnám. Jaká jsou dle vás kritéria pro vytvoření ideální jídelny? Co vše je třeba zvážit?
Vždy je třeba vycházet ze životního stylu a toho, jak bude prostor využíván. Jinak bude vypadat jídelna velké rodiny a jinak bezdětného páru, který často pořádá večeře pro mnoho přátel. Dnes je málo oddělených jídelen. Trend je propojování prostoru. Pokud někdo rád pořádá večeře, obzvlášť ty formálnější, pak je asi vhodné mít samostatnou jídelnu, která se ale používá méně často než ostatní části bytu či domu. Je tedy možné vytvořit něco opravdu dramatického.
Většina lidí dává přednost stolování u jídelního stolu v kuchyni či v moderním multifunkčním neformálním prostoru, kde se vaří, jí i žije. Otevřený prostor dodává pocit svobody a flexibility. Pro mne je důležité propojení jednotlivých místností a zón, a to i v extrémním případě propojení exteriéru s interiérem. Interiér je pak pocitově vzdušnější a větší. Hodně mých projektů začíná právě bouráním zdí a likvidací nadbytečných dveří. Myslím, že spojení kuchyně a jídelny je zajímavé. V jedné realizaci jsem jídelní stůl napojila na varný ostrůvek. Díky tomu vznikne komunikace mezi tím, kdo vaří, a tím, kdo stoluje.
Vizualizace projektu, kde Ivanka napojila jídelní stůl na kuchyňský pult. Vznikl pro rodinu se třemi dětmi. Původně byla jídelna oddělená od kuchyně – Ivančino řešení však umožnilo hromadné stolování u dostatečně rozměrného stolu, kam se vejdou všichni. Navíc zatímco rodiče vaří, mohou děti ve stejném prostoru dělat například úkoly a být tak v kontaktu s dospělými.
Dle čeho by se měl vybírat nábytek? Jaký styl preferujete?
Musí se vycházet z architektury a geometrie prostoru. Já mam ráda lehký moderní styl, minimalismus, který nepůsobí studeně a neosobně. Kromě estetické stránky je potřeba zvážit praktičnost. Do interiérů dávám méně prvků, dnes se už pomalu pouštím i do barev, které jsem v minulosti tolik do realizací nezahrnovala.
Barvy použila Ivanka například v bytě určeném pro vášnivého muzikanta a jeho partnerku a dispozice jídelny přizpůsobila jejich požadavkům.
Jak se dá v prostoru hrát se světlem?
Protože se jídelna v dnešním hektickém stylu života používá převážně večer, osvětlení je klíčové. Nemělo by být příliš ostré, spíš jemnější a atmosférické. Nejraději mám svítidlo zavěšené nízko nad stolem, tím se vytvoří pocit útulnosti a intimity. Mělo by se užívat teplejší světlo, když je totiž jídelna propojena s obývacím prostorem, světlo přirozeně ohraničí prostor kolem jídelního stolu.
Světlo může vizuálně definovat, kde končí kuchyň a začíná jídelní prostor.
Dle čeho vybírat materiály vhodné pro podlahy, zdi a stropy? Jaké máte nejraději?
Výběr materiálu je nesmírně důležitý, použití textury dodává interiéru další dimenzi. Pro podlahu v jídelně je podle mě nejlepší dřevo či stěrka, případně kusový koberec – pěkné najdete třeba u firmy Stepevi. Stropy nechávám zpravidla holé stejně jako stěny; na ty ovšem někdy používám tapety. Osvědčily se mi ty od značky Elitis. Ráda mám i Wall and Deco, tato firma má velice působivé vzory, které se pravidelně neopakují a výrobce dělá tapetu na míru. Co se nábytku týče, nechávám ho často podle svých navrhů vyrábět na zakázku, případně nakupuji mimo jiné v Konsepti. Pro doplňky a umění ráda chodím do obchodu Praguekabinet.
V realizacích designérka ráda používá koberce značky Stepevi. Ráda spolupracuje i s Konsepti.
Světlo zavěšené těsně nad stolem dodá prostoru na intimitě. Doplňky designérka shání mimo jiné v obchodě Praguekabinet, který sama navrhla.
Máte zkušenost s nějakou náročnou realizací jídelny?
V Londýně jsem kdysi renovovala jídelnu v suterénu, nad stolem byl otvor ve stropu, který spojoval místnost s prvním patrem. Nebylo tedy ani kam zavěsit svítidlo. Do prostoru vysokého téměř 6 metrů jsme nakonec pověsili indonéský totem.
Totem jako zajímavý doplněk.
Kde berete pro navrhování inspiraci?
Mimo jiné cestováním a z časopisů – například ELLE Decoration, a to jak tuzemské, tak francouzské či německé verze. V restauracích, hotelech i kavárnách registruji detaily. Ráda se podívám mimo město, sportuji. Inspirace je ale všude kolem nás, stačí mít oči otevřené. Zkuste se třeba někdy podívat, kolik v parku najdete odstínů zelené, které by vás nikdy nenapadlo kombinovat.
Inspirací je pro designérku mimo jiné příroda a cestování; třeba v Karibiku.
Na Hřebenkách 815/128Praha 5
Jaký je Váš názor?
Související články
Dagmar Štěpánová: Po dokončení každé realizace cítím smutek 
I. D. architektura: Nejhorší jsou zkostnatělí čeští úředníci 
Matúš Opálka: Chci dělat funkční design 
Jan Plecháč & Henry Wielgus: Jsme vypravěči příběhu 
Jiří Pelcl: Těší mě, když si produkt může koupit každý 
Autor: 
Přidejte se k Insidecor komunitě...
Insidecor
Insidecor na Instagramu