Architektka Ivana Dombková a vystudovaný elektroenergetik Rostislav Černík spolupracují přes 20 let. Oba pocházejí z Opavy a v jejich portfoliu najdete hlavně rezidenční projekty.
Pod značkou I. D. architektura ovšem vystupují až od roku 2012. Legislativní a osobní spory spojené se současnými majiteli jejich bývalé firmy Donlič je po bezmála po 20 letech donutily začít znovu. Je jedno, pod jakým názvem pracují, jejich realizace jsou vždy kvalitní. Do domů a bytů, které navrhli a zrealizovali, jsou často zváni na návštěvu a od klientů většinou slyší větu: „Nic bychom nezměnili.“
V rozhovoru nám tato dvojice s více jak dvěma desítkami let zkušeností mimo jiné řekla, jak vidí české studenty architektury a jak se klienti mnohdy stávají obětí nekvalitní práce.
Jak jste se dostali k architektuře?
Rostislav: Kvůli komunistickému režimu se mi architekturu nepodařilo vystudovat, přestože to byl můj sen odmalička. Vystudoval jsem nakonec elektroenergetiku. Sám jsem si ale zařizoval vše kolem svého bydlení, k designu a architektuře jsem měl vždy blízko.
Ivana: Od dětství jsem hodně kreslila. Postupně se to stalo mou přirozenou každodenní činností. Přihlášku na architekturu jsem po maturitě jen „riskla“, tato škola měla dost protekční pověst. Zkusila jsem to vlastně z lenosti, milovala jsem deskriptivní geometrii, kreslení a matematiku. Věděla jsem, že pokud mne přijmou, asi se na studiích moc nenadřu. Zajímala mne spousta dalších věcí, nebyla jsem typ, který jen leží v knihách. Navíc jsem věděla, že emigrace je jen otázkou času, vysokou školu jsem ale chtěla dodělat u nás. Cítila jsem asi nějaký závazek vůči rodičům. Na podzim roku 1989 jsem byla šťastná. Nemusela jsem pryč.
Rostislave, vadí klientům, že nemáte titul z oboru?
Rostislav: Oni to ani často nevědí. Když mě ovšem někdo osloví na stavbě „pane architekte“, upozorním ho, že architekt nejsem. Vše jsem se naučil jako samouk a sledoval dění ve stavebnictví i postupy, které vedou k finální stavbě. Po roce 1989 jsem začal nejdříve obchodovat s komponenty na výrobu nábytku - to mě velmi brzo přivedlo díky zahraničním cestám na nejrůznější odborné veletrhy. Začal jsem se úzce seznamovat s nejmodernějšími technologiemi nejen v produkci nábytku a interiéru, ale i ve stavebnictví a poznávat materiály, které se u nás do té doby nikdy nepoužívaly. Když jsme potom s Ivanou v roce 1992 začali společně realizovat interiéry, tyto nabyté informace jsme postupně zúročovali.
Využíváte dnes zkušenosti z elektroenergetiky?
Rostislav: Určitě. Na škole jsem se dokonale naučil pracovat s odbornými výkresy. Obsahem každého realizovaného projektu je elektroinstalace. Elektrikáři ale často mají pocit, že tomu architekt nerozumí. Pak jsou překvapení, když jsem schopen jim v diskuzích oponovat...
Rekonstrukce domu ze sedmdesátých let, odkud mají majitelé krásný výhled na přehradu.
Čím jste se živil, než jste potkal Ivanu a založili jste studio?
Rostislav: Pracoval jsem v elektroenergetice. Po roce 1989 jsem se známými začal podnikat. Firma se zabývala dovozem potravin. Já sám jsem se v rámci firmy začal zaobírat výrobou a dovozem komponentů pro výrobu nábytku a kancelářských židlí. Přesto se přiznávám, že mě obchod nikdy moc nenaplňoval. Chyběla mi tam kreativita.
Jídlo a židle. To jsou dva celkem rozdílné obory.
Rostislav: Vzniklo to tak, že jsem dostal na starosti vybudování našich kanceláří včetně zařízení. Potřeboval jsem koupit 30 kvalitních kancelářských židlí. Nějak jsem se nemohl smířit s tím, že jedna židle vyjde na 4 až 5 tisíc korun. Shodou okolností byl tehdy u mě na návštěvě kamarád Paolo z Bassano del Grappa. Mezi řečí jsem se zmínil, co mě trápí. A on mi na to náhodou řekl, že jeho dobrý přítel má ve Valdobiaddene továrnu na výrobu komponentů na kancelářské židle. Do hodiny mi z faxu vyjel ceník jednotlivých komponentů. Židle z nich složená včetně čalounění vyšla asi na 750 korun. Na zkoušku jsem přivezl v dodávce komponenty na 30 židlí. Ty jsme poskládali a očalounili. Za měsíc už jel z Valdobiaddene celý první kamion. Vybudovat obchodní síť bylo v té době poměrně jednoduché. Podnik se židlemi jsem po několika letech předal svým společníkům.
Bezbariérový, jednoduchý a vzdušný dům v Beskydech.
Kdy a jak jste se s Ivanou potkali?
Rostislav: Právě při budování kanceláří naši firmy v Opavě. Hledal jsem tehdy architekta, který by projekt nakreslil. Ivana a její nápad jednoznačně zvítězily. Spolupráce byla fajn, a tak jsme si řekli, že v tom budeme pokračovat dál a komerčně. Později jsem společnost opustil a v roce 1997 jsme založili Donlič.
Jak to tehdy na českém trhu fungovalo?
Rostislav: Bylo jednoduché sehnat zakázku. Banky, kanceláře či spořitelny, které přešly do soukromého vlastnictví, si budovaly svá zázemí, nové pobočky. Vše se kultivovalo.
Jaké jsou hlavní rozdíly mezi komerční a rezidenční realizací z pohledu architekta?
Rostislav: Na finálním vzhledu kanceláře nebo restaurace nikdy nikomu nezáleží tak, jako když pro něj tvoříte jeho domov. Když někomu navrhujete bydlení, vždy je to velice osobní komunikace, která obvykle tvá nejméně 2, spíše však i 3 roky. Za tu dobu se s klienty mnohdy velice sblížíte. I proto máme rezidenční realizace raději. Jsou spojené s obrovskou odpovědností. Mnohdy si lidé stavějí bydlení na celý život a když se to nepovede, provází je to už napořád. Skoro si myslím, že po medicíně je architektura nejdůležitější obor s ohledem na to, jak dlouhodobě ovlivňuje kvalitu života.
Byt v novostavbě na severu Čech, kde bylo třeba změnit dispozice - v tomto případě přestavět stěny.
NETRPĚLIVOST A ÚŘADY JAKO PŘEKÁŽKA
S jakými nešvary se u klientů setkáváte?
Rostislav: Oni sami nešvar nemohou způsobit, protože danému oboru přirozeně úplně nerozumí. Problematičtí jsou spíše špatní architekti, kteří nepracují nebo neumí pracovat se základními pravidly pro tvorbu bydlení. Podobně chybují developeři, kteří ve svých projektech arogantně ignorují základní požadavky na pravidla bydlení. Obrovské chodby, žádné úložné prostory, neforemné koupelny, celkové nepromyšlené a nekoncepční dispozice. Pokud investor kupuje byt v době, kdy se projekt teprve začíná stavět, má šanci v rámci „klientských změn“ dispozici upravit. Pokud ale přijde k hotovému bytu s podlahami, dveřmi a dokončenými koupelnami, přijdou na řadu kompromisy.
Jaký dopad mají takové bídné postupy?
Někdy přijdou klienti s hotovým projektem rodinného domu s tím, že by chtěli s námi řešit interiér. První, na co se v takovém případě ptáme, je, proč ten interiér neřeší daný architekt, který dům kreslil. Odpověď je vždy podobná: „On se interiéry nezabývá a neřeší je. Toto podle nich dělají „interiéristi“.
Žádný „interiérista" ale neexistuje. Interiér je především dispozice či vnitřní komunikace v celém domě, ve vazbě na přesné a detailní rozmístění veškerého vnitřního vybavení bytu - to si ti, co mluví o „interiéristech", neuvědomují. Každá funkce, která je v zadání klienta, musí mít v dispozici své přesné a definitivní místo - ať už jde o skříně či koupelnu. A pokud se to nezohlední hned na začátku při navrhování celého domu, logicky to do dipozice nelze „napasovat“. Jakmile se o to začnete pokoušet, v koupelně vám bude někde chybět k dokonalému řešení 20 cm a naopak v ložnici, která s koupelnou sousedí, těch 20 cm bude přebývat. Ano, už zasahujete do dispozice, pořád je to ještě řešitelné, ale když vám v tom brání umístění okna, už je to problém.
Když totiž okno v rámci interiéru posunete, projeví se to ve fasádě; najednou narušíte vnější vzhled domu. V tom okamžiku nastává problém, protože zasahujete do práce jiného architekta, kterému se to pochopitelně nelíbí. Fasádu navíc nechce měnit ani klient. Najednou se investor dostává do obrovské pasti, ze které neví, jak ven.
Jak se taková situace může řešit?
Investor má tři možnosti: buď požádá stávajícího architekta, aby dopracoval dům i s interiérem, nebo od nás odejde do jiného studia, které se bude umět poprat lépe se stávajícími podmínkami než my. Také může projekt hodit do koše a začít s námi tvořit nový dům. Ta poslední možnost je krutá, ale velmi často se pro ni klienti rozhodnou.
Ivana: Naší hlavní prací je tvorba celku. Od studie objektu přes všechny fáze projektu; po dokončení hrubé stavby se většinou vracíme k realizaci interiéru, na jehož návrhu jsme průběžně pracovali. Na počátku představíme klientům vizi jejich budoucího bydlení. Na konci v této vizi bydlí.
Jak nakládáte s nešťastně rozpracovanou stavbou?
Ivana: Pokud klienti přicházejí opravdu „jen pro interiér“, popíšeme místa, která z našeho pohledu mají chyby v koncepci a probereme možnosti řešení. Pokud tyto možnosti existují. Potkali jsme se ale i s domy či byty, které by šly zařídit jen s obrovskými kompromisy. To neumíme. Upřednostňujeme práci na celku od A do Z. Proto se někdy stane, že zakázku nemůžeme přijmout.
Rekonstrukce prvorepublikové vily pro pětičlennou rodinu ve středních Čechách.
Jaké realizace jsou nejtěžší?
Ivana: Takové, při kterých narazíte na zkostnatělé úředníky.
Rostislav: To je pravda. Vznik plnohodnotného objektu v centru Prahy - například obchodního centra Quadrio - byl bohužel velmi komplikovaný. Ta stavba sem přitom patří a úředníci by se měli investorům a architektům klanět za práci, kterou na Quadriu odvedli.
Pro projekt SQUAT iD23 vytvořila Ivana Domková interiér, kde je konzervativní design rozbitý extravagantními prvky.
Setkali jste se sami s tlakem úřadů?
Ivana: Napadá mne studie rekonstrukce rodinného domu v Dejvicích. Ze strany ulice nebyl vstup, dům jste museli nejprve obejít, vstupovalo se ze zahrady. Fasáda z ulice k umístění vstupu přitom přímo vybízela, toto řešení bylo žádoucí i ve vazbě na nové budoucí dispozice. Pro úřady to ale byla dlouho nemyslitelná změna. Hrozilo, že klienti to vzdají a objekt, notně zchátralý, vůbec opravovat nebudou. Nechtěli kompromis. V Krkonoších jsme zase při rekonstrukci chalupy potřebovali přidat k původnímu vikýři ještě dva další. Úřady to odmítaly, požadovaly po nás střešní okna Velux a ideálně oplechovanou střechu se zeleným nátěrem. I tady naštěstí klientům nedošla trpělivost a Velux ani plech tam nejsou.
Funguje to v tomto ohledu lépe v zahraničí?
Rostislav: Vloni jsme dokončili byt v Monaku. Na realizaci si musíte najmout monackou firmu, která tam má sídlo a která vaše nápady dokáže prosadit. Pravidla jsou jasná: dům ze 70. let musí mít stejnou markýzu, jaká je na vedlejší terase. Ale jestli máte mezi toaletou a obytnou místností jedny či dvoje dveře, nebo dokonce žádné, to zajímá jen české úředníky. Pravidla pro vnější vzhled jsou v pořádku, pokud jsou rozumně koncipována rozumnými lidmi.
Ivana: Tamější pravidla jsou přísná, ale mají smysl. Například v Rakousku nebo Švýcarsku se zase nebojí experimentovat. Tyto země jsou zároveň inspirací na poli technologie a jsou odvážnější v čisté, jednoduché a funkční architektuře.
Rekonstrukce bytu u Lužického semináře v domě po klasicistní přestavbě z roku 1823.
CHODÍCÍ KNOW-HOW
Po konci ateliéru Donlič jste začali v podstatě znovu. Jaké byly a jsou začátky?
Rostislav: Upřímně jsme nečekali, že to bude tak jednoduché. Kdo naši práci znal, našel si nás snadno znovu. O značku jsme po 13 letech přišli, ale know-how je chodící.
Ivana: Zjistili jsme, že je vlastně jedno, jak se náš ateliér jmenuje. Jsme v pohodě. Zavalení prací, ale šťastní.
Pracujete se stálým týmem?
Ivana: Někteří kolegové s námi fungují už od roku 1997. Protože většinou řešíme všechny stupně realizace: od studie domu (novostavba či rekonstrukce) přes projekt pro stavební povolení, prováděcí projekt, dále pak návrh i výrobní dokumentaci interiéru včetně realizace, tak se za ty roky známe lidsky i profesně.
Rostislav: Co se dodavatelů týče, mimo jiné pracujeme dlouhodobě s firmami jako Innex, USSPA či Profi Lighting.
Vinotéka Wines Homes v centru Prahy, která vznikla z malé rozpadlé továrny.
PRAXE NAD ZLATO
Co brzdí rozvoj české architektury?
Rostislav: Školy. Studenty neučí, co by je učit měli. Když se u nás čerství absolventi ucházejí o práci, mnozí vůbec netuší, o čem tato práce je. Neznají stavební technologie, nevyznají se v materiálech; zato vědí, jak věc zajímavě vizualizovat. Monitor (stejně jako papír) snese hodně. Ale chybí tomu kořen, nějaký základ. Samozřejmě jako ve všem výjimky potvrzují pravidlo. A taky je pravda, že v poslední době se to zlepšuje a hodně záleží na tom, u koho ten či onen architekt studoval. U tohoto oboru platí ještě jedno pravidlo: musíte mít talent. Všechno se naučit nedá.
Ivana: Studenti nám často říkají: „Nám ale na škole říkali, že jsme umělci a nemáme se ničím omezovat.“ My odpovídáme, že vždy musí vědět proč a co dělají. Postrádám myšlení v širších souvislostech, vnímání času, budoucnosti, zdrojů, přírody, výhledů do krajiny, východu slunce, dopravních vazeb, sociálních souvislostí, znalost technických řešení, umění představit si detaily detailů. A někdy i pokoru.
Pracujete na počítači?
Ivana: Kolegové, kteří mé návrhy zpracovávají do výrobních výkresů či do stavebních projektů, samozřejmě ano. Já potřebuji papír, tužku, pravítko. Přesto mé výkresy zahrnují milimetrové detaily, je-li to třeba. Předem vím, co potřebuji řešit, a jak. Cesta z hlavy na papír je pak ta nejkratší.
Berete studenty na stáže?
Rostislav: Jednou jsme se rozhodli pro výběrové řízení na stážisty. Čtyřiceti uchazečům jsme dali něco malého reálného zpracovat – třeba jedno podlaží bytového domu z roku 1920. Daný byl nosný systém, povoleno zasahovat jen do příček, zadali jsme požadavky investora, nastínili ekonomiku pro další prodej...
Ivana: … a nikomu se nepodařilo zpracovat ani průměrné řešení. Většinou neměly nápady souvislost s realitou. Přinášeli drahá, okázalá, neopodstatněná a tudíž neprodejná řešení. Víckrát jsme to nezkoušeli.
V čem je specifická vaše tvorba?
Ivana: Máme rádi technicky nadčasová řešení, jednoduché čisté dispozice, světlo a přírodní materiály. Hledáme trvalé hodnoty. Trvalou krásu.
Rostislav: Kloníme se k zemitosti, logice a vyváženým řešením.
Novostavba v Újezdu nas Lesy, která je moderní, elegantní a plní skvěle relaxační funkci: najdete tu saunu, vířivku i bazén.
U Lužického semináře 22Praha 1
Jaký je Váš názor?
Související články
Daniela Polubědovová: Navrhování je proud energie 
Ateliér VRTIŠKA • ŽÁK: Zvyšovat kvalitu českého designu je naším posláním 
Ateliér deFORM: Fungujeme prý jako manželský pár 
Ondřej Hofmeister: K udržitelnosti je třeba přistupovat selským rozumem 
Autor: 
Přidejte se k Insidecor komunitě...
Insidecor
Insidecor na Instagramu