Jsou sice stejně důležití jako zbytek týmu, často se o nich však tolik nemluví. Práce krajinných architektů ale mnohdy posune celou stavbu o krok dál. Sešli jsme se s krajinnou architektkou Annou Salingerovou, která má v kanceláři Jakub Cigler Architekti hlavní slovo ve všem, co se zelená. Povídali jsme si mimo jiné o tom, co si odnesla z Holandska, kde po ukončení bakalářského studia na České zemědělské univerzitě (ČZU) studovala magisterský program.
Co vás vedlo ke studiu krajinné architektury?
K přírodě jsem měla vždy blízko, odjakživa byla samozřejmou součástí mého života. Zároveň mě od dětství zajímalo cokoliv výtvarného, a tak mi krajinná architektura přišla jako dobrá cesta, jelikož kombinuje výtvarné vnímání, přírodní vědy a technická řešení.
Magisterský program jste studovala v holandském Wageningenu. Jak tam přistupovali k výuce?
V porovnání s tehdejší ČZU to bylo něco zcela jiného. Na katedře krajinné architektury jsem studovala obor Urban design and planning. Na akademické úrovni se zabývají spíše urbanismem a veřejným prostorem, pohledem spíš funkčním a designovým. V Čechách se kladlo více důrazu na zahradnictví a znalost rostlin. Od toho se odráží i praxe: v Holandsku přijde krajinný architekt do školky a dá si poradit, jakou rostlinu má do daného kontextu zasadit. Český krajinný architekt oproti tomu sám ví, která rostlina se hodí nejlépe, na druhou stranu ale studenti od nás hůře pracovali s využitím prostoru.
Přemýšlela jste, že v zahraničí zůstanete?
Ano, hlavně v době studia. Rok po škole jsem ještě pracovala v Utrechtu, ale nakonec jsem další práci nehledala, česká hornatá krajina mi příliš chyběla.
Terasa rodinného domu.
Již přes devět let pracujete pro jednoho z nejznámějších českých architektů, a sice Jakuba Ciglera. Co všechno vaše práce obnáší?
Na práci pro Jakuba se mi líbí nejvíce právě možnost podílet se na široké škále projektů; ta pestrost činností. Pracuji na projektech ve všech myslitelných fázích i měřítkách: od urbanistických návrhů obytných celků, přes studie veřejných prostor, po drobnosti jako osazovací plán či kladecí plán dlažby. Vždy také dělám na více projektech najednou. Mám zodpovědnost i za výběr stromů do projektu, někdy jde o veliké a hodnotné solitéry, jindy velké množství standardních alejových stromů. Vždy hledáme originální a unikátní řešení i v ostatních materiálech.
Navrhovala jste zeleň pro řadu rodinných domů, ale i komerčních budov, například nedávno pro pražské Florentinum. Jaké jsou základní rozdíly v pojetí komerčních a rezidenčních zahrad?
Hlavní rozdíl asi spočívá v tom, že když navrhujete zahradu pro komerční stavbu, musíte respektovat řadu poměrně limitujících faktorů: třeba koeficient zeleně, poměr zpevněných ploch, obrysy suterénů a jiné. Řešit musíte i pohyb většího počtu osob. Takový prostor musí fungovat takzvaně na první dobrou, těžko se zde za provozu provádí jakékoliv opravy. V soukromé zahradě takto vázaní nejste.
Když je řeč o koeficientech zeleně: jsou dobře nastavené?
Mnoha architektům a hlavně developerům koeficienty spíše vadí, jelikož ubírají plochu objektu. Já si však myslím, že jsou nezbytné. Kdyby regulace neexistovaly, zmizela by podstatná část zeleně z měst. Na druhou stranu bych uvítala, kdyby byly tvárnější a umožnily profesionálům různá řešení. Dnes musíte zazelenit určitý počet čtverečních metrů, často vyplní daný prostor trávníky. Přišlo by mi však smysluplnější, kdyby se místo počítání metrů čtverečních například mohlo vysadit více stromů do dlažby. Ve městě je tato zeleň ekologičtější než trávník.
V jaké fázi do projektu vstupujete?
Záleží na tom, kolik zeleně má v projektu být. V zásadě jsem ale u návrhu již při vzniku studie a od začátku pracujeme všichni spolu, což je skvělé a zároveň výjimečné. Neznám žádnou jinou kancelář, která by se svými krajinnými architekty takto počítala již od začátku. Často to totiž chodí tak, že se vytvoří objekt a až poté okolní zeleň.
Přijde vám, že si vytváříte vlastní styl navrhování?
Věřím, že ano. Myslím však, že se spíš jedná o styl kanceláře než můj osobní. Nedávno jsem nad tím přemýšlela a troufám si tvrdit, že naše kancelář má velmi výrazný styl v krajinářské tvorbě.
A v čem podle vás ten styl spočívá?
Právě fakt, že okolí stavby řešíme již od počátku projektu a vždy se snažíme přirozeně zakomponovat co nejvíc zeleně. Zeleně, která bude s budovou komunikovat, bude do ní prostupovat v parteru, vystoupá na fasádu, na střechu… Hodně používám v návrzích traviny, jsou pěkné v každou roční dobu a mění se s časem. Na nich je založena například zahrada na Chodově.
Zahradní úprava na Chodově.
Věříte, že by v každém ročním období měla být na zahradě něco zeleného?
Nemyslím si. Je to takové klišé, hodně lidí si přeje, aby zahrada byla stále nějak barevná. Když však přijde zima, může být zahrada přirozeně holá, vždyť je to také pěkné. Jehličnany používám ve svých návrzích výjimečně, a když už, tak borovice či tisy. Přijdou mi nejpřirozenější. Jinak ráda používám okrasné jabloně, které nechávají na zimu malá červená jablka. V zasněžené zahradě to vypadá senzačně.
Ve svých návrzích také hodně používáte vodu – ať už ve formě jezírek, nebo různých instalací.
To je pravda, používáme ji často a rádi, voda je dnes pro naše návrhy typická. Exteriér oživí nejen pohledově, ale i zvukově. Mnoho lidí se vody na zahradě bojí, je to škoda. Vyžaduje samozřejmě více péče, ale myslím, že to za to rozhodně stojí.
Ve vašem portfoliu najdeme divoké i okrasné zahrady. Jaké máte vy osobně raději?
V tomto ohledu jsem si prošla jistým vývojem. Tak před deseti, patnácti lety jsem si přála bydlet v domě ve tvaru bílé kostky se zahradou v duchu čistého minimalismu. Postupně jsem se ale dostala zpět k tomu, co znám z dětství. Romantická stavba se zarostlou zahradou. V současnosti jsou mi nejbližší zahrady, které žijí vlastním životem, jsou trochu tajuplné, překvapující.
Předpokládám, že se při procházkách koukáte lidem do zahrad. Změnily se za poslední roky nějak?
Já jsem vůbec ráda, když zahradu z ulice vidím. Zejména v posledních letech lidé začali schovávat své zahrady za domy a ploty. Pokud zahradu ve městě vidíte, tak je většinou kolem prvorepublikových domů, které ještě neprošli rekonstrukcí. Co se samotného vzhledu zahrad týče, trendy se v tomto oboru mění stejně jako u architektury. Mám pocit, že naštěstí k lepšímu.
Pražské Florentinum je jedním z nejnovějších projektů Anny Salingerové.
V čem podle vás ten posun k lepšímu spočívá?
Připadá mi, že dnes lidé svoje zahrady opět více užívají. A více tedy prožívají jejich vznik nebo rekonstrukci. Zahrada přestává být tím posledním, co se řeší po stavbě, je více součástí domu. Lidé jsou ochotni více investovat. Uvažují více o čase – nemusí být všechno hned a za málo, ale třeba si raději koupí velký strom, který jim dá stín, a to je vše. A pokud jde o developery, uvědomují si čím dál víc, že nájemci jsou lidé, kteří chtějí mít příjemné pohledy z okna nebo možnost poobědvat venku pod stromem. Že to je možná důležitější než vzhled fasády.
Dá se zahrada pojmout nevkusně? V čem podle vás nevkus spočívá?
Určitě dá. A velmi snadno. Překombinované materiály, množství malých staveb, příliš urputná druhová rozmanitost. Myslím, že by střídmost měla platit i pro zahrady. Půvabné je v naší zemi právě to, že máme čtvero ročních období, která variabilitu zajistí.
Jak vypadá vaše vlastní zahrada?
Mám malé dítě, takže naše zahrada je velmi užitková: pěstujeme hrášek a rajčata, abychom je viděli růst, drobné ovoce, abychom měli co k snídani. Pár svých oblíbených kusů jsem ale také zasadila, například muchovníky. Zahrada se však ještě dozajista bude měnit. Právě to mi na tomto typu architektury přijde skvělé – zahrada může projít bez problému mnoha změnami, zatímco s domy je to těžší a dražší.
Je ochrana životního prostředí jedním z poslání krajinného architekta?
Vždy jde o úhel pohledu. Tím, že vytváříme zelené plochy, životnímu prostředí určitě pomáháme. Naopak tím, že třeba ve městě vzniká zeleň pod závlahou, mu ale také přitěžujeme. Krajinní architekti pracují i na golfových hřištích, která rozhodně ekologická nejsou. Podobné je to třeba s obrovskými zelenými stěnami například od Patricka Blanca, které mnoho lidí obdivuje. My se v kanceláři snažíme používat dešťovou vodu a co se biodiverzity týče, používám často stromy s plody, které pomáhají hmyzu a ptactvu. Použili jsme je například na již zmiňovaném Chodově. Tam jsou vysazeny produkční odrůdy ovocných stromů a někdy dokonce můžete vidět lidi, jak sedí na trávě a chroupou jablka.
Zábavné pojetí krajinné úpravy na Chodově, kde nechybějí ani ovocné stromy.
Umíte uspokojit klienty, pro které je udržitelnost budovy na prvním místě?
Ano, my i naši spolupracovníci jsme na tyto požadavky zvyklí, umíme s nimi pracovat a vlastně to dnes již nepovažujeme za nadstandard, ale za běžnou věc. Naše kancelář je členem České rady pro šetrné budovy (CZGBC), která se zasazuje o ekologické budovy. Máme dané určité procento povolené zadlážděné plochy, užíváme akumulační retenční nádrže a pro závlahy se užívá právě dešťová voda. Počítat se musí i se stojany na bicykly, aby lidé mohli do budovy přijet na kole. Tyto vlastnosti má například Florentinum, které má certifikaci LEED Platinum.
Jaký byl nejzajímavější návrh, na kterém jste pracovala?
Je velmi těžké vybrat jen jeden, na každém je něco zajímavého. Ještě na škole jsem si vyzkoušela návrh hřbitova. Bylo to velmi zajímavé cvičení, jak vytvořit v prostoru s velkým množstvím opakujícího se prvku pomocí hierarchie cest dobrou orientaci. Šlo tehdy o jedno z nejtěžších a zároveň nejcennějších cvičení.
Jaký je Váš názor?
Související články
Ateliér Mimosa: I kontroverzní projekt může být skvělý 
A1 architekti: Mladí lidé mají skvělé nápady 
I. D. architektura: Nejhorší jsou zkostnatělí čeští úředníci 
Daniela Polubědovová: Navrhování je proud energie 
Ondřej Hofmeister: K udržitelnosti je třeba přistupovat selským rozumem 
Autor:
Přidejte se k Insidecor komunitě...
Insidecor
Insidecor na Instagramu