Patří mezi tuzemskou špičku ve svém oboru. Lenka Křemenová a David Maštálka oba studovali na Českém vysokém učení technickém (ČVUT), potkali se ale až na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM), kam postupně přestoupili. Již za studií měli praxi v oboru a mezi jejich první realizace patřily zakázky pro rodinné příslušníky.
V roce 2005 společně se spolužákem Jakub Filipem Novákem založili studio A1, které dostalo název podle ateliéru, kde se na vysoké škole potkávali. V roce 2012 do svého týmu přibrali architektku Terezu Schneiderovou, v roce 2013 přibyl architekt Matěj Žaloudek. Při práci je prý inspirují maličkosti každodenního života, ale i lidé, jejich chování a charakter.
Jak se liší výuka na ČVUT a UMPRUM, jak vedli ateliér na vysoké škole, proč založili neziskovou organizaci a jaktože jsou často spojováni s japonskou architekturou? Nejen to se dočtete v našem rozhovoru.
Kudy vedla vaše cesta k architektuře? Mělo na vás vliv rodinné zázemí?
Lenka: Rodiče jsou zubní lékaři, takže z rodiny impulsy rozhodně nepřišly. Zájem o architekturu přišel hlavně skrz středoškolské hodiny dějepisu a výborného profesora Šonku, který se rád věnoval dějinám architektury a umění .
David: Moje cesta vedla přes zájem o animovaný film a scénografii, kterou jsem studoval na žižkovské Střední uměleckoprůmyslové škole.
Budoucí architekti jako děti: vlevo Lenka s pamlskem, vpravo David na zimní procházce.
Máte zkušenosti ze dvou architektonických vysokých škol. Jak se liší výuka na ČVUT a UMPRUM?
Lenka: Zejména v prvním semestru jsme na ČVUT neměli skoro vůbec čas na ateliérovou práci, pořád jsme plnili nějaké dílčí úkoly technických předmětů, což pro mě bylo velké zklamání a důvod k podání příhlášky na UMPRUM. Ta moje očekávání naplnila. Ale myslím, že když člověka architektura baví a zajímá se o ni přirozeně i mimo školu, mohou z jakékoliv školy vzejít dobří architekti. K tomu ráda dodávám, že význačná jména v historii architektury leckdy vůbec žádnou školu nestudovala: například Le Corbusier nebo Tadao Ando.
David: Poměr technických a kreativních předmětů je na ČVUT jiný jak na UMPRUM. To ovšem nemusí být špatně. Každá škola má své síto, jak vybrat studenty, kteří obor dokončí. Na ČVUT tuto funkci plní technické předměty jako matematika či deskriptiva. Pro mě byly tyto předměty dobrý dril a příprava na UMPRUM; tam mi zase někdy přišlo, že je té svobody až moc. Velkou předností UMPRUM je, že se setkáváte se spoustou jiných oborů, a to ovlivňuje vaši práci i myšlení – bavíte se jak s teoretiky, tak praktiky. V tomto ryze technické vysoké školy zaostávají, stále potkáváte stejné lidi se stejným smýšlením. Myslím, že procento kvalitních lidí, kteří budou úspěšní, je ovšem na všech oborech a školách stejné.
Lenka s Davidem se seznámili již za studií.
Je správné, že jsou předměty, které rozhodují o tom, kdo školu dokončí?
David: Zásadním předmětem, který rozhodne o kvalitách studenta, by měl být ateliér, respektive nasazení a zájem o práci na ateliérových zadáních.
Po dobu jednoho semestru jste vedli ateliér na Technické univerzitě v Liberci. Jak jste svou výuku pojali?
David: Fakulta vyslovila přání, že do ateliéru, kde jako vyučující hostují různí architekti, máme přinést něco nového, co se jinde neučí. Tehdy se nám hodilo, že jsme měli zkušenosti jak z ČVUT, tak z UMPRUM a věděli, co nám na obou školách chybělo: kontakt s realitou, materiálem, práce v týmu a umění obhájit svůj návrh před veřejností. Hodně se například liší práce architekta a designéra, který je nucen vytvořit prototyp a přijít do styku s materiálem. Architekt většinou končí výkresem či modelem. Řekli jsme tedy, že co si studenti navrhnou, budou i muset zrealizovat.
Lenka: Zabývali jsme se veřejným prostorem, studenti pracovali v týmu šesti lidí. Téma znělo „Architektura setkání“ - místo, které studenti řešili, měli změnit tak, aby podporovalo mezilidskou komunikaci a setkávání. Jedna skupina navázala spolupráci s ústeckou galerií Buňka. Na Střekově společně postavili novou „Buňku“ jako window gallery ve veřejném prostoru, což navazovalo na původní koncept zakladatelů galerie, kteří již však potřebovali nový prostor. Nová „Buňka“ funguje dodnes. Druhá skupina opravila na návsi vesničky Manešovice v jižních Čechách autobusovou zastávku; slouží i jako stanoviště pro pojízdné prodejny či rozvoz obědů pro seniory. Oba týmy své návrhy dokázaly prezentovat a obhájit před vedením města i veřejností, aniž bychom jim v tom výrazně pomáhali.
Práce studentů liberecké univerzity: vlevo galerie, vpravo zastávka.
Byli studenti překvapení, jak to chodí v praxi?
David: Ano, vždyť celý měsíc a půl se hádali jen mezi sebou a nemohli se shodnout, zdali má mít tým šéfa nebo ne, a kdo jím má být. Divili se také, jak náročné je návrh projednat. Zejména v Ústí nad Labem bylo třeba zažádat o pronájem, seznámit se se strukturou města a byrokracie. Nás zase překvapila verva, s jakou se do úkolů pustili. Obě realizace nám udělaly velkou radost a jsme přesvědčeni, že i místním obyvatelům.
První realizace jste řešili ještě jako studenti. V čem je přínosná práce s mladými lidmi?
Lenka: Jako studenti jsme navrhli rekonstrukci domu s ordinací pro rodinu. Obecně platí, že když pro někoho pracují studenti architektury, cena zakázky je nižší a samozřejmě může vzniknout více chyb, které lze ale s dostatečným nasazením, které studentům nechybí, vyřešit. Jako student svou první práci opravdu prožíváte s velkým entuziasmem a jste schopni nasadit maximum.
David: Vždy je fajn pracovat se studentem, který má dostatečné množství vnitřní motivace a energie.
Berete do ateliéru stážisty?
Lenka: Ano, momentálně máme v ateliéru dvě studentky a chodí k nám dvakrát týdně. Vzhledem k tomu, že máme menší tým, je počet stážistů omezený i prostorem. Bereme běžně jednoho až dva studenty.
Již za studií jste se pohybovali v praxi. Je nějaký recept, jak proniknout do prostředí architektury a uchytit se?
David: Dobré jsou určitě stáže v ateliérech, ale především soutěže. V soutěži se totiž jako mladý architekt můžete srovnat s ostatními kolegy a získává důležitou zpětnou vazbu. Komora architektů nerada vidí, když se začínající ateliéry angažují v soutěžích, protože nemají například autorizaci. To je podle nás však pouze formální problém, který lze snadno řešit spoluprací s jinými odbornými specialisty, protože mladí lidé mají spoustu skvělých nápadů. Dobrým příkladem je náměstí v Olomouci od ateliéru HŠH nebo Národní technická knihovna od Projektilu.
Národní technickou knihovnu si oblíbili nejen studenti.
Může být přínosný i pobyt v zahraničí?
Lenka: Jistě, jen se může stát, že když se lidé vrátí, mohou být v určité deziluzi, protože vidí, že se u nás věci dělají jinak. Zahraniční praxe není vždy aplikovatelná na tu českou. Tuzemský přístup k bydlení je jiný než za hranicemi, o legislativě nemluvě. Proto se myslím hodně lidí, kteří si vyzkoušeli práci v zahraničí, rozhodne zůstat venku.
David: České prostředí má prostě svá specifika, se kterými se nemusí zkušenost ze zahraničí shodovat. My do zahraničí jezdíme hledat hlavně inspiraci a různé kontrasty a paradoxy.
JAPONSKO JAKO MÚZA
Je vám nějaký styl přednější než jiný?
Lenka: Myslím, že to není otázka stylu, ale přístupu k různým tématům architektury. Asi není tajemstvím, že nám imponuje Japonsko, kde jsme dva měsíce byli na cestách. Laťka kvality je tu vysoko, a to od mladých ateliérů po starší mastery-architekty. Snažíme se však každou inspiraci interpretovat po svém.
David: Až je nám totiž někdy nepříjemné, že nás lidé s Japonskem tolik spojují. Obecně nás na japonské architektuře inspiruje, jak jsou detaily dotažené úplně do konce a skvěle odvedená práce s materiálem.
Místo, kde čaj chutná jinak - čajový dům, který navrhl David.
Jak tato asociace A1 s Japonskem vznikla?
Lenka: David ve své diplomové práci navrhl čajový dům, který rovnou realizoval. Téma Japonska máme rádi nejen v architektuře, ale rozhodně se jím nechceme profilovat.
David: Architekt Jan Šépka jednou řekl, že přímá zkušenost s Japonskem je pro architekta pak jako virus v hlavě, kterého se jen tak nezbavíte. Nechceme však dělat japonské domy.
Čajový dům dnes stojí na zahradě Lenčina a Davidova domu.
Jak byste charakterizovali svou tvorbu?
Lenka: Zakládáme své návrhy na práci s materiálem. Inspirujeme se lidmi, bavíme se s nimi a zjišťujeme, jak žijí. Vždy nás zajímá okolí stavby a historicky dané prvky místa, které se snažíme interpretovat.
David: Zkrátka v každém projektu se snažíme prolnout roviny, které jsou dané místem, charakterem a požadavky člověka.
Ukázka modelu současné práce studia.
Jak navrhujete?
Lenka: Nejprve diskutujeme, pak kreslíme a skicujeme, paralelně s tím ověřujeme přesné rozměry rýsováním na počítači, někdy modelujeme. Jsme generace, která přirozeně balancuje mezi ručním skicováním a prací na počítači. Vyrostli jsme v době bez internetu a digitální rýsování bylo v začátcích. Vnímáme to jako výhodu, protože jsou nám vlastní obě cesty práce a navzájem je mezi sebou během procesu porovnáváme.
David: Vyhovuje nám, že nejsme příliš závislí ani na skicování, ani na počítačových programech. Při navrhování spolu nesoupeříme, nehádáme se, kdo myšlenku přinesl – hlavní je výsledek. Dům by se měl navrhovat komplexně od stavby po interiér.
V ateliéru A1 se pracuje jak s tužkou, tak na počítači.
S jakými stavebníky rádi spolupracujete?
Lenka: Musí být otevření diskusi, dialog je základním stavebním kamenem každé naší realizace. Když se ukáže, že se neshodneme a nerozumíme si, rozejdeme se.
David: Jak řekl japonský architekt Terunobu Fujimori: „Když pro někoho navrhujete rodinný dům, měli byste ho umět přijmout za svého příbuzného.“ Z mnoha klientů se stanou naši přátelé a často se do svých realizací vracíme. Když byla dobrá spolupráce se stavebníkem, i samotná realizaci působí pozitivně. Pravidelně se setkáváme třeba v domě nad bažinou. Rádi jsme měli i obchod Botas v Konviktské, který jsme realizovali hned po škole. Bohužel již zanikl.
Dům nad bažinou a obchod Botas patří mezi nejoblíbenější realizace ateliéru.
Jaké momenty v procesu návrhu mohou být problematické?
David: Na cestě od návrhu k realizaci se architekt setkává s lidmi, kteří mají pocit, že rozumí všemu: od úředníka přes zedníka po elektrikáře. Architekt však musí pevně obhajovat a udržet původní myšlenku, na které se dohodl s investorem, zároveň umět diplomaticky vyjednávat a neshazovat ani stavebníky, ani řemeslníky.
POMÁHAT NENÍ SAMOZŘEJMÉ
V roce 2012 jste založili občanské sdružení Design Help. Co je jeho náplní?
Lenka: Základním podnětem byl můj pobyt v nemocnici v roce 2008 a její ne zrovna přívětivé prostředí, ve kterém jsem pobývala. Prostory přitom neodpovídaly vysoké kvalitě léčby, necítila jsem se v nich dobře, přičemž vliv kvality prostředí na uzdravení pacienta by měl být samozřejmou součástí léčby. Přemýšlela jsem, jak prostory zlepšit – založili jsme tedy sdružení Design Help a pomocí sbírek a sponzorů začali shánět finance na dílčí realizace interiérů. S kamarádkami z UMPRUM jsme například vytvořili kolekci šperků z nemocničních pomůcek a výtěžek z jejich prodeje věnovali na rekonstrukci prostor. Takto se nám podařilo vytvořit obytnou chodbu lůžkového oddělení hematologie ve Vinohradské nemocnici a nedávno jsme dokončili i čekárnu na neurologii v Motole. Teď však sdružení necháme pravděpodobně na nějakou dobu odpočívat.
Proč?
Lenka: I proto, že shánět peníze je opravdu složité a zdlouhavé. Zároveň jsme i zkusili, jak těžké je darovat peníze. Pomáhat není vůbec samozřejmostí. Také jsme zjistili, že když chcete měnit něčí prostory, dáváte mu tím v podstatě nepřímo najevo, jak špatné jsou, což mu pak může vadit, a spolupráci nepodporuje jako třeba ředitelství Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.
David: Lidé si často myslí, že darováním něco sledujete a podezřívají vás. I to nás unavovalo.
Tak trochu jiná nemocnice. Výsledek práce ateliéru a sdružení Design Help: utilitární chodba lůžkového oddělení Hematologie FNKV.
Na čem právě pracujete?
David: Na několika rodinných domech, rekreačním objektu na Lipně, v Manešovicích vytváříme usedlost pro velkou širší rodinu. Pracujeme i na menším objektu u Zbiroha. Také se realizuje interiér loftu na Kampě, kde spolupracujeme s designéry Klárou Šumovou, Michaelou Tomiškovou a Michalem Bačákem. Je to výjimečný projekt, kde se například i kliky navrhují na míru. V průměru pracujeme tak na 15 až 17 projektech zároveň.
Skicování jako první krok k realizaci.
Jak takové množství projektů stíháte? Musíte zakázky odmítat?
Lenka: Střídají se různé fáze projektů, a tak se stává, že se některé zrovna řeší na úřadech a my si od nich můžeme dát pauzu či pracovat na jiných zakázkách, které se již stavějí.
David: Snažíme se dobře zvládat management práce. Když za námi teď někdo přijde, musí mít trpělivost a nečekat realizaci hned. Odmítáme jen tehdy, jsou-li ve výrazném nepoměru rozpočet a nároky klienta, či když si vůbec lidsky nesedneme.
Nedávno jste dokončili rekonstrukci vlastního domu, kde bylo velmi náročné zachovat původní klenby. Jak postupovat, když se rozhodneme rekonstruovat stavení?
Lenka: Člověk by si měl položit otázku, zdali má pro něj rekonstrukce vůbec smysl. Jsme myslím v zásadě zemí památkářů a ochranářů, ale je třeba opravdu zvážit, zda má rekonstruovaný dům nějakou zvláštní kvalitu, ať už historickou nebo třeba osobní s ohledem na citovou vazbu k domu. Rekonstrukce je totiž vždy finančně náročnější než novostavba, ale pokud vytrváte a vyzdvihnete správně kvality starého domu, vždy se vám odvděčí nezaměnitelnou atmosférou. Podmínkou úspěšné rekonstrukce je obrovské nadšení a přesvědčení.
Návrh vlastního domu Lenky a Davida.
Máte ateliér doma. Nestírá se hranice mezi pracovním prostředím a pohodou domova?
Lenka: Původně jsme se toho obávali, nakonec se ale ukázalo, že trávíme více času doma než dříve, což je dobře. Když jsme předtím něco zapomněli o víkendu v původní letenské kanceláři, museli jsme se vydat do města a ve výsledku strávili v ateliéru zbytek soboty.
David: Doma máme více podnětů si od práce odskočit, můžeme na chvíli vyjít se psem na procházku do lesa. Zároveň si držíme jasné limity, nepracujeme přes noc a snažíme se nepracovat o víkendech.
Hloubětínský domov ateliéru A1.
Co děláte ve volném čase?
Lenka: Popravdě je architektura povolání, které máte neustále v hlavě a neutíkáme od ní ani ve volném čase. Vlastně žijeme v nekonečném rozhovoru o architektuře (smích).
David: No ne zas tak úplně. Já odpočívám třeba vařením.
Lenka: A já tím, že ochutnávám.
Kam se rádi vracíte?
Lenka: Vedle měst jako Londýn nebo Benátky máme slabost pro menší města: třeba Kolín či Brandýs, kde je vidět, že se jejich kvalita veřejných prostor pomalu zlepšuje a že rostou. Máme rádi malebné vesnice, které jsou pro českou krajinu charakteristické.
Máte svou snovou realizaci?
Lenka: Ráda bych navrhovala školu – ať už střední, či základní nebo mateřskou. Věřím totiž, že budova školy a její okolí, vedle výborných učitelů samozřejmě, významně formuje dětské vnímání veřejného prostoru a vztahů ve společnosti.
David: Obecně nás baví veřejný prostor, kde však bohužel často narážíme na politiku a její diskontinuitu. Přesto se stále pouštíme do soutěží na toto téma.
Skici rekreačního objektu.
Jaký je Váš názor?
Související články
Jan Plecháč & Henry Wielgus: Jsme vypravěči příběhu 
Ateliér VRTIŠKA • ŽÁK: Zvyšovat kvalitu českého designu je naším posláním 
Ateliér deFORM: Fungujeme prý jako manželský pár 
Autor: 
Přidejte se k Insidecor komunitě...
Insidecor
Insidecor na Instagramu