Od fyziky přes design k architektuře a zase zpět. Tak by se ve zkratce dalo shrnout působení slovenského designéra Petera Olaha, který jako malý miloval nejen kreslení, ale i fyziku a matematiku. Bratislavský rodák momentálně působí ve firmě Škoda Auto jako koordinátor designu interiérů vozů této značky. Tím ale jeho angažmá na poli designu a architektury zdaleka nekončí: mimo jiné se věnuje také architektuře, navrhuje trofeje pro Tour de France, přednáší na vysokých školách, stojí za projektem Flowers for Slovakia a svou zbývající kreativitu ventiluje s německým designérem Larsem Kemperem pod značkou Gastarbeiter. Neméně pestré a zajímavé jako jeho současné projekty je i portfolio realizací, které ho proslavily nejen v České a Slovenské republice. Pracoval pro Adidas, Davidoff, Ford, Montblanc a řadu dalších firem velkých jmen. I mnohé tyto projekty vám v našem podrobném rozhovoru představujeme.
Peter Olah musel ve svém životě udělat několik důležitých rozhodnutí, která měla zásadní vliv na jeho kariéru a směřování. A že jich nebylo málo. Podle čeho se rozhodoval, jakou cestou se vydat, zjistíte na následujících řádcích.
Kudy vedla vaše cesta k designu?
Pocházím z rodiny, kde se stále něco tvořilo. Otec, který působil jako elektroinženýr a výzkumník, byl mimo to také bigbeatový hudebník, rád maloval a jeho koníčkem byl design – hlavně aut. O vozech jsem si s ním od mala povídal, takže právě on mě k nim přivedl. Nutil jsem ho, aby mi kreslil autíčka a začal jsem toužit po navrhování vozů. Máma byla stavební projektantka a hrála na klavír. Umění, kreativita a architektura mě tedy provázely již od mala. Rodiče byli velmi tolerantní, nikdy nám nemluvili do toho, co chceme a budeme v životě dělat.
Lásku k autům našel Peter Olah již v dětství.
I když jste design měl rád už jako dítě, studoval jste střední školu, která neměla s designem ani uměním nic společného. Jakto?
Byl jsem za základní škole velmi dobrý ve fyzice a matematice, vyhrával jsem různé olympiády – nejspíš dědictví po otci. Zároveň jsem ale hrozně rád kreslil. Rozhodování, kam na střední školu, bylo tedy komplikované. Nakonec jsem se dokonce bez přijímacích zkoušek dostal na matematicko-fyzikální gymnázium. Tam se ale ukázalo, že to s tou fyzikou a matematikou nebude tak valné – úroveň studentů tam byla tak vysoká, že z jedničkáře jsem se rázem stal průměrným studentem a sotva držel tempo s nejlepšími spolužáky. Tehdy jsem si začal uvědomovat, že chci přece jen jít tou kreativní cestou a začal jsem pracovat jako grafický designér v reklamních agenturách.
Jak jste se tedy dostal ke studiu designu?
Když jsem gymnázium dokončil, přihlásil jsem se konečně na architekturu na Slovenskou technickou univerzitu v Bratislavě. Jakmile mě přijali, uvědomil jsem si, že bych vlastně raději studoval design. Jelikož jsem byl u přijímaček druhý, mohl jsem si vybrat, který z těch dvou oborů chci studovat: byť jsem se původně hlásil na architekturu, přešel jsem na design. Ten jsem studoval čtyři roky, poté jsem opět pracoval v reklamních agenturách. Odsud jsem nakonec odešel a začal dělat produktový design a interiéry pro různé firmy. Tvořil jsem třeba firemní identity: od loga až po design prodejen.
Když jsem se poté rozhodoval, kam půjdu na magisterská studia, přestal jsem trochu věřit svému dětskému snu, tedy stát se designérem aut. Slovensko nebylo v Evropské unii, bylo extrémně těžké sehnat pracovní povolení do zahraničí. Zároveň se mi dařilo v architektuře, a proto jsem se k ní zase vrátil a začal studovat interiérovou architekturu. O automobily jsem se ale zajímat nepřestal: posílal jsem hodně svých výtvorů do soutěží, které se týkaly designu aut. Až jsem jednou vyhrál a pozvali mě na stáž do Mladé Boleslavi.
Takže sotva jste nastoupil na magisterská studia, odjel jste do České republiky?
Ano. Po dvou týdnech od začátku semestru jsem odešel a zařídil si individuální studijní plán. Strávil jsem tam celý semestr.
Výroba skleněných elementů použitých v automobilu Škoda Vision C.
Dokonce jste v 90. letech jako student navrhl i telefon. Jak vznikal?
Byla to moje vize smartphonu. Navrhl jsem ho roku 1999 jako součást své bakalářské práce. Měl jsem na něm barevný dotykový displej. Při obhajobě mi jeden profesor, který pracoval pro Siemens, vytknul, že dotyková barevná obrazovka nebude pravděpodobně v nejbližších letech reálná. Za rok mě však kontaktovala nově vznikající firma Gotive a poprosila mě, jestli bych pro ni nenavrhl telefon podobný tomu z mé diplomové práce. Zafinancovali velmi náročný vývoj a v roce 2001 jsme představili telekomunikátor Gotive H41. Tehdy byl nejprodávanější ve své kategorii. V roce 2003 jsem za něj dokonce obdržel slovenskou Národní cenu za design a následně byl oceněn i mezinárodním sdružením designérů International Council of Societes of Industrial Design. Tehdy se jednalo o unikátní přístroj určený pro spedici, armádu, celní správu a elektronické obchodování. Probíhaly na něm dokonce i první americké elektronické volby.
Na svou dobu revoluční telekomunikátor Gotive H41.
U Škody jste tedy jako student absolvoval stáž. Kdy přišla nabídka stálého zaměstnání?
Jakmile jsem skončil inženýrská studia. Otázkou tehdy bylo, co dál. Lákalo mě vlastní studio, nabízel mi práci německý Ford, mohl jsem pokračovat u firmy Gotive, k tomu se přidala i nabídka práce pro Škodu. Ve finále jsem se rozhodl naplnit konečně svůj sen, což znamenalo skončit všechny ostatní designové aktivity a přesunout se do Boleslavi.
Návrh interiéru vozu Škoda Vision C.
Nemohl jste pro Škodu pracovat jako freelancer a věnovat se i ostatním projektům?
Jako designér na volné noze auta navrhovat nelze. Musíte být v těsném kontaktu s týmem techniků a mnoha průmyslovými a produktovými designéry. Automobilový design je velice exaktní záležitost, je třeba dělat věci precizně na setinu milimetru. Mnoho produktových designérů kritizuje design aut: často si ale neuvědomují, o jak komplikovaný proces a komplexní práci jde.
Design automobilů je týmovou záležitostí.
Co vás do Škody mimo naplnění snu táhlo?
Rozhodujícím faktorem byl mimo jiné můj dobrý vztah s tehdejším hlavním designérem Škody. Dnes je to zase vztah s neuvěřitelně inspirujícím šéfdesignérem Jozefem Kabaňem, který byl také jedním z důvodů, proč jsem se po pracovní zkušenosti u Volkswagenu a Audi do Škody vrátil. Také jsem chtěl využít možnost žít v Praze, která je pro kreativního člověka nesmírně obohacující. Stále se tu něco děje. Z Prahy navíc pocházela moje babička. Cítím se být jak Čechem, tak Slovákem. I kvůli tomu jsem nesouhlasil s rozpadem Československa, bylo mi to líto.
Jaké trendy lze v současném designu interiéru automobilů pozorovat?
Na čtyřech kolech tráví čas stále více lidí a auto se tak stává i takovým obývacím pokojem. Proto se více a více používají materiály, které mají navodit atmosféru domova: kůže, dřevo, sklo. Auta začínají být chápana jako objekty, jejichž funkce sahá dále než jen k účelu dostat se z bodu A do bodu B.
Interiér automobilu jako novodobý obývací pokoj.
DESIGN JAKO HOBBY
Jak trávíte volný čas? Máte vůbec nějaký?
Jsem na 100 % pohlcený automobilovým designem. Ze světa designu však neutíkám ani ve volném čase, kterého nemám nazbyt. Vybírám si zajímavé projekty; ty beru jako výzvu a nedělám je pro peníze – u nich jde o vzájemnou sympatii s konkrétním člověkem, který mi nápad představí. Hodně mě motivují lidé, se kterými spolupracuji.
Jaké projekty ve vašem volném čase tedy takto vznikly?
Třeba sada limitované edice per pro firmu Montblanc. Společnost Airbus představila tehdy největší dopravní letadlo, Airbus A380, a firma Montblanc u té příležitosti chtěla vydat sérii per. Ta měla být dárkem pro jakoukoliv společnost, se kterou uzavře Airbus smlouvu. Pero bylo inspirované leteckým průmyslem: vyrobili jsme ho z titanu a karbonu. Tenkrát jsem se dokonce podíval do trezoru, kde má Montblanc vystavené všechny limitované edice svých per. Vyrábějí se v maximálně 15 kusech a mají hodnotu luxusního automobilu či bytu.
Jaký jste z toho měl pocit?
Strašně zvláštní. Stáli jsme tam, na rukách bílé rukavičky a předávali si ta extrémně drahá pera. Měl jsem strach, že mi vyklouzne z ruky.
Pera Montblanc inspirovaná leteckým průmyslem.
Hodinky navržené ve spolupráci s firmou PRIM.
Ve vašem portfoliu najdeme i trofeje pro závod Tour de France, které vyrobila firma Lasvit. Letos jste cenu navrhl již počtvrté. Máte k soutěži vybudovaný nějaký vztah?
Ano, cyklistika mne vždy bavila, ale hlavně v posledních letech závod prožívám opravdu hodně. Když slovenský závodník Peter Sagan moji trofej vyhrál už potřetí, byl to pro mě velmi osobní pocit.
Trofej pro cyklistický závod Tour de France.
Jaká kritéria do návrhu trofeje zahrnujete?
Když jsme ji vymýšleli, bylo jasné, že musí být vertikální – jakmile ji zvednete nad hlavu na stupni vítězů, má být vidět a vypadat lehce monumentálně. Inspiroval jsem se dynamikou závodu, tak vznikl základní tvar. Bylo třeba zaručit, aby byla vždy identifikovatelná jako trofej Tour de France, což se daří. Proto jsme se rozhodli tvar pro jednotlivé ročníky neměnit. Měníme způsob dekorace skla, a tak zanášíme do trofeje nový prvek, vždy charakteristický pro každý ročník. Zajímavá a rovněž velice osobní byla také zákazka na návrh trofejí pro mistry světa Formule 1 Michaela Schumachera a Sebastiana Vettela.
Trofej pro šampiony Formule 1 Michaela Schumachera a Sebastiana Vettela.
Jste raději klientem veden, nebo upřednostňujete při navrhování svobodu?
Kvůli nedostatku času, který mám, si teď již vybírám pouze práci pro klienty, kteří mi dávají stoprocentně volnou ruku.
Vaši sourozenci jsou rovněž architekti, s bratrem dokonce spolupracujete. Rozumíte si během navrhování?
Mám rád kreativní diskusi, bratr Andrej i sestra Martina mají na mnoho věcí často jiný názor než já. Vzájemná výměna názorů nás často posune výrazně dopředu. Všichni tři jsme třeba spolupracovali na podobě mého prvního bytu. Tehdy jsem začal více pracovat s bratrem. Následovaly další projekty - společně jsme například navrhli unikátní DJ pult pro Heineken do pražského baru Infinity.
Ve spolupráci s bratrem Andrejem vznikal bar Infinity...
...i první byt Petera Olaha.
DAR PRO SLOVENSKO
Stojíte za projektem Flowers for Slovakia. Jak jste se k němu dostal?
Když jsem dělal doktorát, měl jsem možnost přednášet na vysokých školách jak na Slovensku, tak v zahraničí, kde jsem načerpal mnoho zkušeností. S Larsem Kemperem jsme vytvořili v roce 2009 tento projekt, který je spjatý se Slovenskou technickou univerzitou v Bratislavě. Jde o doplněk, jakousi nadstavbu k formálnímu studiu. Před dvěma lety jsme ředitelkou projektu udělali další talentovanou slovenskou designérku Michalu Lipkovou.
Proč projekt vznikl?
Na Slovensku je problém najít jako absolvent designu práci v oboru. Z našeho ročníku, kde nás bylo 15, dnes jako designéři pracují tak 3 lidé - ostatní dělají třeba v reklamních agenturách. To, že studium není provázáno s praxí, vidím jako jednu z hlavních slabin v přípravě studentů. Začal jsem tedy před několika lety přemýšlet, jak studentům pomoci zprostředovat první kontakt s realitou povolání, profesionály a výrobci.
Tým, který stojí za Flowers for Slovakia.
Jak to celé funguje?
Studenti navrhují produkty na základě nějakého tématu. Produkty jsou vždy vyráběny ve spolupráci s významným výrobcem. Účelem je i prezentovat Slovensko. Studenti například v rámci projektu Handle with Care vytvořili skleněné výrobky, které ilustrovaly slovenské pověsti. Díky výstavě mohou budoucí designéři cestovat po světě, různých veletrzích a designových týdnech. Jeden rok tvoříme, další rok se kolekce vystavuje.
Handle with Care - série, která připomíná slovenské pověsti.
Velikou radost máme také z druhé kolekce, kde jsme spolupracovali s firmou Vitra a přetvářeli její tradiční výrobky. O spolupráci s touto světově proslulou firmou se hodně zasadil Jiří Zavadil, úžasný, designu nakloněný člověk. Dnes má tento projekt jménem Lost and Found velký úspěch a obdržel několik ocenění. Myslím, že začínáme Slovensku přinášet ty pomyslné květiny, které má projekt v názvu.
Ukázka z působivé kolekce Lost and Found by Vitra.
Rozhovor, který jste si právě přečetli, patří mezi naše nejdelší. Přesto v něm prostor v něm nedostaly zdaleka všechny realizace Petera Olaha. Další projekty vám brzy představíme v textu, který se bude věnovat práci dua Gastarbeiter.
Nakonec nezbývá než trochu potměšile dodat, že nás těší, že Peter Olah nakonec upustil od fyziky a matematiky. Kdyby se jí totiž věnoval nadále, pole designu a architektury by přišlo o řadu skvělých projektů a prací. A to by byla škoda nejen pro Škodu.
Peterův kreativní ventil Gastarbeiter a jejich práce se sklem.
Jaký je Váš názor?
Související články
Olgoj Chorchoj: Naše práce je jako sezení na více židlích 
Rony Plesl: Design končí tam, kde končí emoce 
DMY 2014 v Berlíně 
Autor: 
Přidejte se k Insidecor komunitě...
Insidecor
Insidecor na Instagramu