Fondation Louis Vuitton: Na vlnách Gehryho kubismu

Jestliže v České republice navrhl Frank Gehry tančící dům, v Paříži stvořil rovnou tančící katedrálu. Nejde však o žádný svatostánek, nýbrž o kulturní a umělecké centrum Fondation Louis Vuitton v Boulogneském lesíku, které na oficiálním otevírání překřtil na „katedrálu světla“ francouzský prezident François Hollande.

Rukopis slavného architekta je poznat na první pohled. Dekonstruktivní stavba jako by zdánlivě vůbec nedržela pohromadě, a přesto nemá člověk pocit, že byla navržena nezkušeně nahodilou rukou. Dvanáct velkých, různě se překrývajících skleněných „plachet“ tvoří vnější slupku, skrze níž je částečně vidět i do útrob, tvořených soustavou opěrných panelů z kovu, dřeva a betonu. Panely se – podobně jako plachty – vzájemně překrývají, kříží a vytváří tak pozoruhodnou strukturu, chaos zastavený v čase a uspořádaný do ledabylého pořádku geniální mysli.

Jedenáct galerií, obrovské auditorium a kaskády střešních teras skýtají dostatek prostoru i pro ty nejopulentnější výstavy. Soustava schodišť budovu propojuje jako obří kubistické dílo a mnohovrstevnatost prostoru nedovolí budovu docenit v celé její kráse hned při první návštěvě. To je však v pořádku, Fondation Louis Vuitton byla navržena jako místo, kam se lidé budou vracet.

Zvenčí se snad budova může nezkušenému oku jevit jako nepatřičná, zdání však klame. Úhledné okolí lesíku s jeho malebnými jezírky, kruhovými květinovými záhony a parčíky, sice dodává stavbě na značné dávce surrealismu, při pohledu z výšky však oblé tvary plachet vedou až překvapivě harmonický dialog se zakulacenými korunami stromů, rozesetými všude kolem. Jelikož se nachází mezi silnicí a vnitřní částí lesíku, slouží tančící katedrála i jako optická vstupní brána.

Gehryho příklon ke sklu jako určujícímu materiálu dodal budově potřebnou světelnost a dotek optimismu, který ji ještě více zařadil do kontextu lesíku. Aby bylo o obrazy řádně postaráno, schovává se pod skleněným závojem ještě druhá budova. Matrjoškový systém funguje bezvadně: vnitřní budova, přezdívaná "ledovec", je podobně jako její obal hravým prostorem, kde žádná galerie není stejně velká, ani prostorově koncipovaná jako ta předchozí a kde se skrývají mnohá utajená zákoutí, monumentální schodiště a nekonečné koridory, vybízející k dlouhým podvečerním procházkám v objetí moderního umění.

Na projektování se podílelo celkem 300 inženýrů a architektů ze všech koutů Evropy a ve špičce pracovalo na stavbě naráz až 400 dělníků. Téměř 2.000 tun oceli a 11.000 m³ betonu ale nakonec dostalo svůj tvar, a to i díky přispění české společnosti Sipral. Ta pro budovu dodala prosklené fasády a další unikátní elementy o celkovém počtu 42 kusů, včetně například speciální konstrukce z ohýbaných skel, která zlepšuje akustické podmínky fóra. Kvůli náročnosti celé stavby byla většina výrobků – celkem asi 60.000 – zhotovena na montážních linkách firmy a na místo dopravena.

Na projekčních pracích se strávilo cca 1,5 milionu projekčních hodin, z toho na Sipralu v Praze řešilo prosklené fasádní konstrukce 40 projektantů a to v rozsahu cca 150 tisíc hodin. Projektování probíhalo za pomoci 3D softwaru, vyvinutého pro ty nejnáročnější architektonické konstrukce. Sipral také speciálně pro realizaci navrhl dva unikátní fasádní systémy, testované v Česku, Německu i Francii.

Jedna geniální mysl dovede za podpory armády architektů, projektantů, dělníků a programátorů velké věci. Frank Gehry dokazuje, že ani po osmdesátce nepatří do starého železa – ostatně sám dal v případně Louis Vuitton Gallery of Modern Art přednost sklu. A čeští dodavatelé zase jednou upozornili na to, že i v takto exkluzivních projektech jsme zemí, se kterou je třeba počítat.

Jaký je Váš názor?