Daniela Polubědovová: Navrhování je proud energie

Foto Marek Pavala.

Architektka Daniela Polubědovová vystudovala České vysoké učení technické a věnuje se především realizacím interiérů, navrhuje ale i jednotlivé stavby. V jejím portfoliu najdete například interiér kanceláří pro firmu Konsepti v holešovickém Holportu. Zabývá se jak komerčními, tak rezidenčními projekty. V našem rozhovoru se mimo jiné dozvíte, jaká událost změnila její vnímání prostředí, ve kterém žijeme a na čem dnes pracuje.

Showroom obchodu Konsepti v režii Daniely. 

Kdy jste si uvědomila, že budete pracovat jako designérka a architektka?

Nemyslím, že bych něco takového od dětství plánovala, úplně jasnou vizi, čím chci být, jsem neměla. Velký vliv na mě mělo rodinné zázemí. Vyrůstala jsem v krásném charismatickém domě na pražském nábřeží s kouzelnou atmosférou, výhledem na řeku, hrad i výstavní síň Mánes. Milovali jsem to tam. Takové bydlení jsem s dětským úhlem pohledu vnímala jako naprosto běžné. Velkou změnou pro mne v 8 letech bylo stěhování, které bylo považováno za posun k lepšímu. Ocitli jsme se v nové výstavbě socialistických domečků, na holé pláni. Začala jsem si uvědomovat, jak duležité je prostředí, v němž člověk žije. Možná tehdy se ve mně začínala probouzet touha měnit a vytvářet vizualní atmosféru pro sebe i pro ostatní. 

V osmi letech jste takto vnímala své okolí?

Samotnou mě to zpětně překvapuje, dlouho jsem se srovnávala s naprosto odlišným typem bydlení. Pocítila jsem na vlastní kůži, jak moc prostor kolem nás může ovlivňovat psychiku.

Takový výhled na nábřeží si architektka užívala z domu, kde strávila část dětství.

Proč jste se rozhodla studovat architekturu? Přemýšlela jste i o studiu designu?

Architekturu jsem si vybrala pro její široký záběr – od urbanismu a jednotlivých staveb až k interiéru, výstavnictví a scénografii. Design tehdy na ČVUT studovat nešlo a ani jsem o tom neuvažovala, víc mě láká již zmíněná atmosféra než tvorba jednotlivých předmětů. 

Kde jste získávala zkušenosti?

Hlavně v ateliéru D3A, kde jsem strávila 10 let. Tam jsem se často dostala právě k realizacím interiérů. Dělali jsme celé stavby sami – od konstrukce až po interiér. To je vždy obrovská výhoda. Vymýšlet interiéry do cizího domu je obtížnější, bojujete s danostmi stavby a můžete narazit na elementy, které vám vůbec nejsou blízké.

Proč jste ateliér opustila?

Rozhodně nešlo o žádný zásadní problém, spíš prostě nazrál čas. Uvědomovala jsem si, že nemohu být sama za sebe na 100 %. Postupně jsem se chtěla osamostatnit.

Obdivovala jste za svých studií něčí práci?

Když se k nám dostal zahraniční časopis, bylo to velké haló – všichni si ho fotili a xeroxovali. Mě tehdy fascinoval dekonstruktivismus, na tehdejší dobu nový a revoluční směr - třeba práce Zahy Hadid a Daniela Liebeskinda. Ve Vídni se mi zase líbily realizace ateliéru Coop Himmelblau.

Projekty ateliéru Coop Himmelblau, Daniela Liebeskinda a Zahy Hadid byly pro Danielu inspirující.

Jak navrhujete?

Potřebuji, aby někdo něco chtěl a něco potřeboval. Přání se poté snažím vyplnit. Nosné jsou vždy výchozí parametry jako pozemek a zadání. Nikdy nevím, jak proces skončí: nemám to vymyšlené dopředu. Je to pro mě plynulý proud energie, která běží. Základní je mít z práce radost. Od prvního nápadu vede dlouhá cesta, musíte oslovit řadu specialistů. Novinky v oblasti technologiií se mění a člověk to ani nestíhá sledovat. Často je ten proces velmi komplikovaný, náročný, musíte do svého nápadu zahrnout právě ta různá technická specifika a stále hlídat, aby původní návrh nebyl převálcován. Důležité je to nevzdat, vydržet. 

Realizované interiéry.

Konzultujete své nápady s někým?

Málokdy. Vlastně na to ani není čas. Když už, tak technické záležitosti.

Můžete jmenovat své současné zakázky?

Momentálně převážně zpracovávám téma bydlení v různých prostředích i  funkcích. Realizujeme novostavbu soukromého rodinného domu na Vysočině, rekonstrukci rodinného domu za Prahou i typické pražské činzovní vily, byt na horách nebo novostavbu letního bydlení na Moravě.

Novostavba, na které Daniela dnes pracuje.

Ateliér Daniely Polubědovové.

Co se za poslední léta změnilo na způsobu, jakým Češi vnímají design?

Samozřejmě ho vidí lépe než před lety. Líbí se mi, že lidé po designu více touží, širší část populace mu rozumí. Celkově ale pořád rozdíl v porovnání s jinými zeměmi vidím – chybí mi tu porozumění espritu a široká základna znalosti. Některé země mají tento základ v určité samozřejmosti ve vztahu k designu. Takového ducha, kterým bychom se mohli inspirovat, má pro mě například Francie, Švýcarsko či Japonsko. Ty země se těžko měří mezi sebou, každá má svá specifika – v případě  Francie je to její neuchopitelne kouzlo, u Švýcarska i Japonska zase krásná, čistá a jednoduchá architektura. 

I vlastní ateliér Daniely je plný zajímavých detailů. 

Kde v Praze trávíte ráda čas?

Kolem Vltavy. Přitahuje mě volnost prostoru kolem ní.

 

Jaký je Váš názor?