Smuteční síň, školka, tělocvična, polární chata. To vše najdete v portfoliu ateliéru Mimosa, který začal vznikat na Českém vysokém učení technickém, kde jeho zakladatelé, Pavel Matyska, Petr Moráček a Jana Zoubková, studovali. Naplno se práce studia rozjela v roce 2009. Od té doby Mimosa vyrostla a dnes v ní pracuje sedm architektů. S architekty Lenkou Pechanovou a Pavlem Matyskou jsme si povídali o architektonických soutěžích u nás i zkušenostech ze zahraničí.
Jak vznikal název ateliéru?
P: Těžce a dlouze. Verzí bylo nespočet, nakonec se každému z nás něco zalíbilo v názvu Mimosa. Třeba že být trochu mimo není vždy na škodu, inspirace v kytce, co je netýkavá i citlivá, nebo jen hra s částmi našich jmen.
L: Španělská kamarádka mi říkala, že „mimosa“ baskicky znamená „milý a přítulný“.
BoysPlayNice nafotili pro ateliér Mimosa mimo jiné tělocvičnu. „Líbí se nám, že jejich fotografie žijí vlastním životem. Mnoho kompozic, které vymysleli, by mě nenapadlo,“ říká architekt Pavel Matyska.
Měli jste za studií nějaké vzory na poli architektury?
P: Nedovedu zmínit jediné jméno. Každý architekt vyniká v jiné oblasti. Naopak vím, co se mi nelíbí: organická architektura. Ale i architekti s tímto stylem dokáží překvapit.
L: Pro mě to byl určitě Peter Zumthor a švýcarská architektura obecně.
Velký úspěch sklidil mimo jiné návrh Bistra Proti Proudu. O jeho konceptu jsme si s majiteli a architekty povídali v tomto textu.
Pavle, po škole jste strávil několik let v Holandsku. Jaké nejdůležitější zkušenosti jste si odtamtud odvezl?
P: Nejpřínosnější byla práce v mezinárodním kolektivu a prostředí. Dostal jsem se také k větším projektům. Holanďané chápou, že architektura může být dobrá komodita k obchodování a architekti své projekty umí dobře prezentovat, což působí i na veřejnost. Důkazem, jak holandští architekti umějí svou práci prodat, může být také fakt, že jejich architekturu zná téměř celý svět. Samozřejmě hraje roli také mentalita obyvatel a historický vývoj. Obecně jsou Holanďané ráznější ve stavebnictví, nebojí se bourat staré stavby a vytvářet nové.
V portfoliu ateliéru nechybí ani obchod s delikatesami.
Lenko, vy máte zkušenosti z Belgie. Jaký mají tamní obyvatelé vztah k architektuře?
L: Nádherný. Líbí se mi, jak se v belgické architektuře elegantně snoubí historické budovy s moderními. Musím však přiznat, že mi nevyhovovalo minimum přírody v tamních městech. Belgičané většinou žijí v malých rodinných domcích, které stojí jeden vedle druhého. Díky této zkušenosti jsem zjistila, že člověku k životu stačí vlastně velmi malý prostor.
Rodinný dům v Újezdě nabízí krásný pohled na Klánovický les.
Jaká je filozofie navrhování Mimosy?
P: Snažíme se respektovat lidi i prostředí, ve kterém se projekt rodí. Vždy vzniká individuální projekt. Zároveň si myslím, že kontext nevylučuje kontrast a mnoho kontroverzních staveb je skvělých, protože vytváří něco nového.
Studie rozhledny Javorník.
Jaké projekty byly zásadní pro vaši tvorbu?
P: Dlouho nás ovlivňoval vodní dům pro Český svaz ochránců přírody. Museli jsme přemýšlet, jak přistoupit k tématu architektura versus krajina. Soutěž, pro kterou jsme ho vytvořili, jsme sice vyhráli, ale realizovat dům mohl kdokoliv z oceněných; náš návrh nebyl vybrán. Porovnávaly se totiž cenové nabídky a samozřejmě vyhrála ta nejnižší – takové klasické české soutěžení.
Ateliér Mimosa výrazně ovlivnil třeba návrh vodního domu.
Je právě fungování soutěží to, co vám vadí na současném architektonickém prostředí?
P: Asi ano, je to problém hlavně regionální architektury. V Holandsku mnoho vynikajících ateliérů vzniklo na základě projektů z vyhraných soutěží. U nás se od devadesátých let postavilo minimum staveb, které by realizovali výherci soutěže. A když už, jedná se většinou o bedlivě sledované zakázky. Například ateliér Projektil, který se v soutěži umístil na prvním místě, opravdu realizoval Národní technickou knihovna v Dejvicích.
Ateliér vytvořil i českou polární stanici na ostrově Svalbard.
Proč si myslíte, že architektonické soutěže nefungují a vítězné návrhy se nerealizují?
P: Podle mě to souvisí jednak s mentalitou, jednak s nevyzrálostí regionální politiky. Na úřadech mnohdy sedí lidé s minimálním nadhledem a orientací v problematice. Nešťastný je také systém dotací a přidělování peněž na realizace projektů, politici jsou tlačeni přijímat nejlevnější nabídky. Když tedy navrhnete projekčně dražší, ale realizačně levnější řešení, stejně neuspějete. Kouká se totiž na cenu projektu, nikoliv samotné realizace.
Ateliér si vyzkoušel rovněž návrh smuteční síně.
Lze přesto nějak využít návrh, který nebyl realizovaný?
P: Každý projekt vás posouvá dále, ať už je realizovaný, nebo ne. Když je projekt zajímavý, lze ho využít mediálně. Víceméně do šuplíku jsme si udělali například návrh protipovodňového domu. Jakmile přišly další povodně, mnoho médií ho prezentovalo.
L: Projekt nerealizujeme v jiném kontextu, než ve kterém vznikal, jinde ho tedy nepostavíme. Často lze ale opětovně použít myšlenku, na kterou jsme při navrhování projektu přišli.
Materiálově střízlivý dům postavil ateliér Mimosa v Klecanech.
Ve vašem portfoliu najdeme mimo jiné návrh přístavby panelového domu. Jak jste se k projektu dostali?
P: Je to příběh se smutným koncem. Našel si nás osvícený investor s fantastickým zadáním. Navrhli jsme dům, který se nám i jemu opravdu líbil a začali jej projednávat a plánovat realizaci. Jednání kolem něj bylo hodně složité. Pro některé úřady byl nápad čtyřpodlažního rodinného domku na pozemku velkém něco přes 100 metrů čtverečních u stěny paneláku naprosto neuchopitelný, situaci komplikovala blízkost Botiče jako biokoridoru a potenciálního zdroje záplav. Když se projednávání začalo klonit k příznivému výsledku, začal si vlastník sousedního pozemku klást nesmyslné podmínky. Najednou toho bylo trochu moc a projekt má v tuto chvíli investor v šuplíku. Možná se k němu ještě někdy vrátíme, bylo by skvělé jej dotáhnout.
Přístavbu panelového domu se nakonec nepovedlo realizovat, přesto šlo o velice zajímavý projekt.
Máte za sebou i řadu rekonstrukcí. Co je na nich specifického?
P: Rekonstrukce jsou plné překvapení. Složitější mohou být v tom, že je kontext stavby vždy předem daný a musíte s ním počítat více, než když stavíte na zelené louce.
L: Já osobně mám raději rekonstrukce než projekty na zelené louce. Je příjemné se vztahovat k něčemu existujícímu.
Rodinný dům v Bohumileči lemuje přírodní jezírko.
Na čem právě v ateliéru pracujete?
P: V současnosti navrhujeme například vinařství na jižní Moravě.
„Domek v Nučicích je trochu jako dětská skládačka. Tři různé kostičky jsou sestaveny tak, aby hra s nimi byla radost a dalo se v nich bydlet," říkají architekti.
Proč vlastně děláte architekturu?
P: Povolání architekta je nesmírně rozmanité: od technických záležitostí po komunikaci. Právě to mě na něm baví.
L: Každý projekt je jedinečný a nový. Baví mě komunikace s lidmi a vývoj projektu. Cesta k nové stavbě je krásná a vytváříte něco, co po vás zůstane k užitku třeba několika generacím.
Rodinný dům ve Chvalčově je obklopený fascinující přírodou.
Jaký je Váš názor?
Související články
Radka Valová z ateliéru OOOOX: Fotogenický interiér nestačí 
A1 architekti: Mladí lidé mají skvělé nápady 
I. D. architektura: Nejhorší jsou zkostnatělí čeští úředníci 
Jan Plecháč & Henry Wielgus: Jsme vypravěči příběhu 
Autor: 
Přidejte se k Insidecor komunitě...
Insidecor
Insidecor na Instagramu